Den B.

Tak jsem si myslela, že po dlouhé přestávce napíšu něco o knížkách, aby to jako nevypadalo, že matky na mateřské nemají čas číst...
Asi se ale podělím o den s pracovním označením "blbec", který se tu a tam se vyskytne i v lepších rodinách.
Můj včera začal převlekáním poblinkaného povlečení postele (normálka), horší to bylo, když jsem asi po hodině pracího cyklu šla kolem pračky (zpracovávající to po-prostěradlo) a v ní to nějak neobvykle červěně svítilo...No přiznám se, byl to můj mobil a jak mi dneska sdělili v servisu, asi už tu invazi teplé vody a prášku doporučeného "českými pediatry" nerozchodí.
Večer jsem rozhodla, že je na čase upéct křtiny něco, co se dá zamrazit, aby nebyl příští týden frmol. Byli jsme na to solidárně dva, ale výsledek - no nevím, zda se ho odvážíme vytáhnout. Některé koláčky se trochu připekly, jiné nabyly tak, že vypadají jak přerostlá volská oka.
Ještě že jsem objednala i nějaké ty štrůdly z cukrárny.
Pointa se nekoná.
P.S. Jinak se máme dobře a prospíváme na těle a hlavně na duchu!

Tobiáš

Kdybyste to jako náhodou ještě nevěděli, tak od 9. listopadu je s námi na světe Tobiáš!
Jako rodiče jsme správně nezkušení, někdy o vychově a péči možná moc diskutujeme, ale hlavní je, že nás to baví!

Polosmutná báseň

Pavel Šrut

Všechno dělám z poloviny,
ale vlastně nadvakrát:
jedním okem čtu noviny,
druhé oko pošlu spát.

Jedním uchem slyším zprávy,
druhé ucho pošlu ven,
když se vrátí, tak vypráví,
co slyšelo za rohem.

Jednu nohu nechám v bytě,
druhou pošlu pro pivo,
poskakuje celkem hbitě,
jen trošičku nakřivo.

Jednou rukou čechrám rýmy,
druhou stavím z písku hrad,
smutno je mi z poloviny,
ale vlastně nadvakrát.

(Šišatý švec a myšut)

Bez názvu

Snažím se zvykat si na to nechodit do práce a nebýt z toho nesvá, chystat si potřebné věci pro mimčo a jak radí ti zkušenější, stihnout ještě nějakou tu kulturu....
Minulý týden tak byl ve znamení německých ozvěn, nejprve Legenda o Paulovi a Paule na festivalu DER FILM, poté kniha Polednice.
Nevím, zda přiznat, že jsem jí zhltla tak rychle, že jsem si to, že se jmenuje Polednice a ne Pohlednice všimla až druhý den, kdy už bylo prvních sto stran za mnou...
Dějiny Německa první poloviny dvacátého století, tak jak poznamenaly život Heleny W. Židovská matka v atmosféře "maloměstského Budyšína", první světová válka způsobující smrtelné zranění otce, dvacátá léta v Berlíně, kde je vše dovoleno, nástup fašismu, válka a divoké osvobození Sověty.

"Vyprávěl ti, jak se seznámili? Helena zavrtěla hlavou a Marta pokračovala. Jak jel do Wroclawi a tam v tiskárně objevil slečnu Steinitzovou s jejími nápadnými klobouky. Byla apartní, tak to říká, apartní slečna v chrpově modrém plášti..Myslíš, že ho zajímalo, že je Židovka?
Helena na Martu vrhla nevěřící pohled, zamhouřila oči. To tedy máma není. Zavrtěla hlavou, aby to zdůraznila. Ne doopravdy.Helena stále ještě pomalu a neústupně vrtěla hlavou, jako by tím mohla Martu zabrzdit."

Pel mel

Juj, mám já to ale blogovou lenoru…
Ne že bych se neměla na co vymlouvat, ale myslím, že změněnou hormonální situací to nesouvisí. Nazvala bych to spíš autolezurou (tj. kombinací lenosti a autocenzury…).
A to přitom letošní léto dávalo dost podnětů - od červencového pracovního turné s anglickým dechovým orchestrem v Hessensku zahrnujícího „až zpětně“ veselé historky jako ztracena s anglickým autobusem v nočním Frankfurtu, anglicko-německé moderování koncertů; po srpnovou dovolenou v pokoji s růžovými odchlipujícími se tapetami na turistické chatě v samém rohu republiky v Mostech u Jablunkova….
Tož pěkné to bylo, jen nějak příliš rychle to profrnklo mezi prsty.

P.S. knížka letošního léta: Muriel Barberyová: S elegancí ježka

Dada večerem

s herdek babama bych nazvala včerejší Ženský bytový seminář pořádaný Fórem 50% a knihovnou Václava Havla v galerii Montmartre.
Snad mě nikdo nenařkne z neuctivosti, myšleno je to veskrze pozitivně, aby bylo jasno! Večer v místnosti, kde dobovou atmosféru evokovalo na šňůře rozvěšené prádlo mezi kterým bylo možno si přečíst o různé formě angažovanosti žen v disentu doplňovaly papuče hostů a vůně domácího štrúdlu.
Zajímavé bylo povídání o pospolitosti disidentských rodin v čase trablů a když se do toho ještě rozproudila bouřlivá diskuze (za účasti Petrušky Šustrové, Jiřiny Šiklové a další dam…)o roli žen v disentu a v dnešní společnosti vyšel z toho velmi příjemný večer.
P.S. dada v názvu je odkazem výrok Václava Havla, který prý takto označil feminismus.

Letem světem Febio festem

Co se týká filmů jsem velký Neználek – netknutý hlavně většinou takzvané filmové klasiky. Na legendární hlášky z českých filmů reaguji s údivně otevřenou pusou, k pobavení ostatních….
To ale neznamená, že když se naskytne příležitost jít do kina, neudělám tak s radostí.
Každoroční Febio mám ráda i když k výběru filmů přistupuji trochu lehkovážně s nadějí, že se i přesto trefím…
Zatím to vychází.
Letošní dva úlovky bych směle doporučila:
Východ-Západ
Tak trochu velkofilm o osudech ruských emigrantů žijících ve Francii, kteří po 2. světové válce uvěřili pozvání „Velkého bratra“ k návratu zpět do ruské vlasti.
Příběh rodiny Alexandra, původem Rusa a jeho francouzské manželky, kteří se každý po svém vyrovnávali s krutou stalinskou realitou Ruska 50. let. Příběh o vůli, lásce i oběti.
Po filmu mě mimo jiné napadalo, zda existuje něco jako ruská duše, ruský charakter a kolik si ho v sobě nesu….
Pan nikdo
Chtěli jste někdy opustit svůj život s jeho každodenními vyjetými kolejemi a prostě zmizet? Málo odvahy asi neměl hrdina filmu, ženatý belgický čtyřicátník, který tak prostě učinil a ocitl se v africkém zapadákově, kde se protloukal od desíti k pěti. Po čase se vrátil zpět a my jsme mohli sledovat, jak se vyvíjel vztah s jeho ženou. Pomalý tok filmu nabízel spousta momentů k zamyšlení, neméně zajímavé pak bylo povídání o filmu v malé kavárenské skupině.
Nevím, jak je to možné, ale zcela jinak celý film nahlížely ženy , jinak muži.
Že by na Marsu a Venuši opravdu něco bylo?