Místo toho abych vyvažovala hektično, které mě poslední měsíc obklopuje, nějakou klidnou rukodělnou činností, láduji se knížkami. No já vím, že víte, že já a rukodělky…
Kořeny této mé hltavosti byly zasety před dávnými lety, kdy jsme se ve druhé třídě učili číst na rychlost. A tak abych se z toho nezakuckala, aspoň poznámky k některým:
Autobus sebevrahů, Arto Paasilina:
Nenechte se odradit, takové lehčí prázdninové čtení. Vlastně je to o radosti ze života a o umění zasmát se sám sobě. Skupina lidí, kteří by rádi skoncovali se svým životem, cestuje v luxusním autobusu napříč nejen Finskem.
Kati se toužila přestěhovat na venkov, milovala jízdu na koni a biopotraviny. Dříve dělala servírku v baru. Do zemědělských prací se ale moc nehrnula. Dojení se mladušce přímo hnusilo, bála se krav. A prasat nemohla kvůli odpornému smradu ani vystát. V gumácích se jí potily nohy, což jí bránilo účastnit se prací na statku.
Americký problém, Ken Kalfus:
No to už taková oddychovka nebyla. Přiznám se, že pro mě ne ani tolik kvůli tématu 11. září 2001 v New Yorku, jako kvůli přesvědčivému vylíčení rozkladu vztahu Marshalla a Joyce. Možná proto,že je psána tak civilně, působí kniha, tak věrohodně. No až na ten konec… Ukázka je ale ze začátku.
O několik minut později k nim dolehl hrůzu nahánějící zvuk: jaky se z jižní věže ozval výdech… Páry odtančily vmžiku pryč a horní polovina budovy, takových padesát, možná šedesát pater, se naklonila kupředu na nově vzniklém kloubu. Pak se celá budova zhroutila v jediném ladném pohybu do sebe, jako by její konstrukce byla tekutá od okamžiku, kdy byla postavena.
Ježíšikriste Joyce! Nepracuje tam náhodou tvůj můž?Pomalu přikývla. Rukou si zakryla ústa a bradu, aby nebylo viděť, jak dlouze a usilovně bojuje z náznakem úsměvu.
Rok kohouta, Tereza Boučková
Asi jedna z českých knížek, o které se letos na jaře mluví. Kritizována a chválena. Já hned přiznávám, že autorka patří mezi moje oblíbené. Deníkové zápisy nejen o výchově dvou rómských kluků z děcáku a třetího vlastního – o snaze o důvěru a naději, o utápění se v beznaději a zklamáních. Žádné servítky, ze života.
Místo ukázky závěr eseje Terezy Brdečkové z respektu č. 29:
Ano, já nesjsem Tereza Boučková. A upřímně si myslím, že moji blízcí se nanarodili proto, abych je vláčela svými romány. Neudělala jsem si ostudu před obhájci lidských práv a rasisté mne zdraví leda omylem. Přesto si nepřipadám lepší. narozdíl ode mne - od většiny z nás- dala Tereza Boučková dvěma opuštěným dětem aspoň tu šanci.
