Cesta s Cestou

V minulém roce se mi hospicové hnutí Cesta domů dostalo do cesty vícekrát (v novinách, na plakátech v tramvaji, jako příjemce sbírek z našich firemních koncertů), až se mi zdálo, že už to není náhoda.
Posbírala jsem odvahu a zkusila se ozvat, jak že to mají s dobrovolníky. Říkala jsem si, mám přece zkušenosti z vysokoškolských návštěv Rajhradu, brigády u řepských boromejek.
Byli moc příjemní, ale hned mi vysvětlili, že pro to, aby člověka pustili do rodin k umírajícím, je nutná absolvence skoro ročního kurzu pro dobrovolníky.
Jé, až za rok do rodin….
Teď mám dobrovolnickou přípravu sestávající z přednáškově povídacíh večerů jednou měsíčně a dvou víkendů za sebou, a přiznávám, že jsem za ní moc vděčná…
Jsem ráda:
- že jsem mohla už od první setkání pocítit tu příjemnou atmosféru, která z lidí, kteří se na činnosti v Cestě domů podílejí, vyzařuje,
- že mohu stále obdivovat jejich přístup k dobrovolníkům, kterým umí dávat najevo, že si jejich byť malé snahy o pomoc váží, že respektují, ať se rozhodnete pro pomoc v jakékoliv formě (nejen v rodinách, ale třeba při plese, koncertě, v knihovně, v obchůdku…),
- že jsem dostala prostor a podněty více přemýšlet o umírání a smrti jako součásti života,
- že jsem se více mohla dozvědět o tom, jaké umírání může být (nemilosrdné konkrétními projevy, ale zároveň obohacující pro ty, kdo jsou přítomni),
-že jsem se v rámci skupiny dobrovolníků seznámila s mnoha zajímavými lidmi.
Jsem po tomto nahlédnutí o něco nejistější, jestli to zvládnu, ale snad je to tak dobře.

Letem světem

Semleta časem na drobky zjišťuji, že zanedbávám svůj blog.
Byla jsem v posledních týdnech rozcestovaná více než zdrávo…

Bylo by škoda nechat zapadnout prodloužený bruselský víkend na konci března, kam nás zaneslo letadlo se „skoro soukromou letuškou“.
Užívali jsme si pohostinství a péče našeho kamaráda, který nám vařil dobroty, půjčoval: - kola Evropské komise, kterými jsme za lijáku drandili Bruselem, - auto, kterým jsme si udělali výlet do krajkově-turistických Brugg, k přímořské tramvaji, k panelákovým plážím.
Při tom ještě stihl pročíst smlouvu o smlouvě budoucí a trochu nás, rozjitřené rozhodováním, uklidnit, že to bude dobré….
Díky.

Za pár dnů po návratu následovalo Bavorsko, tentokrát pracovně.
Už příjezd na místo začal krkolomně. Až na druhý pokus trefa do toho správného ze tří bavorských Ettalů a jako odměna na uvítanou pořádná dubnová chumelenice. Ještě že svěření Angličané dorazili až druhý den.
Čekaly nás vymrzlé, ale krásné barokní kostely (Ottobeuren Wies) s úžasnou akustikou, ve kterých exeterský sbor a orchestr sklízel ovace. Neušly nám ani turisticky provařené zámky Ludvíka Bavorského, rakouský Innsbruck s alpskou kulisou, prohlídka divadla v Oberammergau, kde se každých deset let už od roku 1634 odehrávají slavné pašijové hry ve kterých smí účinkovat pouze místní. Rok před uvedením platí pro ochotníky zákaz stříhání vlasů a vousů, takže už teď se zdejší holiči začínají připravovat na hubený rok 2010.
Nechyběly i drobné adrenalinovky jako např. v mnichovské hledání restaurace s padesáti hladovci v zádech, neúspěšné hledání autobusového parkoviště tamtéž , sběr padesátky žab na příjezdovce k hotelu, ve kterém mě svěření angličtí teenageři hravě strčili do kapsy...

Cestovní maraton se dovršil sobotní severomoravskou jednodenkou.
Uf, nějak cítím, že by to chtělo odpočinek.