Cejch

Zdeněk Šmíd vypráví příběh o převážně německých obyvatelích jedné krušnohorské vesnice napříč časem dvacátého století.
Kniha o tom, jak velké dějiny mávají s obyčejnými lidmi, kteří si všechny jejich důsledky musí protrpět sami. O tom, že má li člověk rád krajinu, kde vyrůstal (ať je jakkoli bídná), bude k ní, ať chce nebo ne, připoután po celý život.

"Před sběrným táborem čekaly dlouhé řady venkovanů, že je stráže nestačily do večera prošacovat, děti plakaly. Nezapomeň, že ti to tu všechno patří, hučel děda do chlapečka, dobře si to všechno prohlídni, jednou si pro to přijdeš, vyženeš zloděje země, všechny postřílíš, syčel ten až dosud zcela apolitický stařeček chlapci do obličeje, protože z celého života, který tu zanechal, si směl odnést jenom třicet kilogramů a věděl, že jak cekne, dostane přes hubu a vezmou mu i těch třicet kilo,ba nebyl si ani jist, zda ho ještě nezabijou, už věděl o nešťastné vesnici v Doupovských horách, kde hořeli Němci jako pochodně, připoutáni k ovocným stromům ve vlastních zahradách, žádní esesáci, hospodáři."

Ženeva

Vypadá, že je to nyní velmi populární místo:-)

Její návštěvu jsem brala trochu lehkovážně, a tak jsem jen těsně před odletem chňapla v knihovně dva průvodce Švýcarskem, do kterých jsem jukla v letadle…
Nakonec mě toto město s mezinárodním renomé přivítalo shovívavě.
Moje couchsurferské výkřiky /prosby o ubytování/ z týdnů před příjezdem zůstávaly nevyslyšeny, na opravdu poslední chvíli jsem naštěstí na netu objevila tajemný protestantský hostel pouze pro dámy.
Poprosila jsem o nocleh, který mi byl přislíben. Přiletěla jsem pozdě večer a kolem půlnoci jsem se konečně ocitla v skoro liduprázdném centru města hledajíc ubytko. Našla jsem ho naproti ženevské katedrále s cedulkou na dveřích "klíče si vyzvedněte v hotelu za rohem a uložte se do postele 56". Trochu jsem tápala ve tmě staré budovy a nakonec se uložila do první volné postele (asi jako v pohádce o Mišutkovi). Noc provázely kostelní zvony v čtvrthodinových intervalech.
Ráno se Ženeva představila jako střízlivá dáma kolem čtyřiceti v hnědo-šedém kostýmku s výrazným šperkem svého jezera umocněným vysokým vodotryskem.
Při procházce ulicemi, zrovna když už jsem byla chozením s batohem trochu uondaná, jsem náhodu narazila na kostel, ve kterém právě začínala Taizé modlitba. Lidé různého věku i jazyků se tu na třicet minut sladili v jednoduchých melodiích…
Zbývala jen čokoládová tečka pro posilnění na další švýcarská dobrodružství.

Václav

To že se natáčí film, který zpracovává příběh jedné z milostí udělené prezidentem Václavem Havlem, mi přiznávám se nějak uniklo.
Dozvěděla jsem se o něm až s nabídkou lístků na jeho premiéru a ty se neodmítají…
Film kde hlavní roli lehce vyšinutého vesnického „týpka“ hraje Ivan Trojan, hlavně ze začátku připomene atmosféru Vesničko má středisková. Pak se ale příběh více zaplétá... Asi čtyřicetiletý Václav, který žije se svoji matkou v chátrajícím stavení na okraji vesnice to v životě nemá lehké, snadné to ale nemají jeho ani blízcí – hlavně právě matka ve velmi přesvědčivém podání Emílie Vašáryové, Václavův rozporuplný brácha František a i další ve vesnici, kteří musí snášet jeho nápady a zvláštní smysl pro spravedlnost. Poklidný tok příběhu (který dokresluje hudba J.P. Muchowa) vyostří spor obou bratrů o lásku Františkovy milenky Lídy…
Pointu filmu se dále myslím neslušní prozrazovat.
Jak říkali v úvodním slovu před filmem, premiéroví diváci - v případě našeho sálu neplatící, mohou pro film udělat to, že ho doporučí svým známým. A to já s radostí dělám.