Polosmutná báseň

Pavel Šrut

Všechno dělám z poloviny,
ale vlastně nadvakrát:
jedním okem čtu noviny,
druhé oko pošlu spát.

Jedním uchem slyším zprávy,
druhé ucho pošlu ven,
když se vrátí, tak vypráví,
co slyšelo za rohem.

Jednu nohu nechám v bytě,
druhou pošlu pro pivo,
poskakuje celkem hbitě,
jen trošičku nakřivo.

Jednou rukou čechrám rýmy,
druhou stavím z písku hrad,
smutno je mi z poloviny,
ale vlastně nadvakrát.

(Šišatý švec a myšut)

Bez názvu

Snažím se zvykat si na to nechodit do práce a nebýt z toho nesvá, chystat si potřebné věci pro mimčo a jak radí ti zkušenější, stihnout ještě nějakou tu kulturu....
Minulý týden tak byl ve znamení německých ozvěn, nejprve Legenda o Paulovi a Paule na festivalu DER FILM, poté kniha Polednice.
Nevím, zda přiznat, že jsem jí zhltla tak rychle, že jsem si to, že se jmenuje Polednice a ne Pohlednice všimla až druhý den, kdy už bylo prvních sto stran za mnou...
Dějiny Německa první poloviny dvacátého století, tak jak poznamenaly život Heleny W. Židovská matka v atmosféře "maloměstského Budyšína", první světová válka způsobující smrtelné zranění otce, dvacátá léta v Berlíně, kde je vše dovoleno, nástup fašismu, válka a divoké osvobození Sověty.

"Vyprávěl ti, jak se seznámili? Helena zavrtěla hlavou a Marta pokračovala. Jak jel do Wroclawi a tam v tiskárně objevil slečnu Steinitzovou s jejími nápadnými klobouky. Byla apartní, tak to říká, apartní slečna v chrpově modrém plášti..Myslíš, že ho zajímalo, že je Židovka?
Helena na Martu vrhla nevěřící pohled, zamhouřila oči. To tedy máma není. Zavrtěla hlavou, aby to zdůraznila. Ne doopravdy.Helena stále ještě pomalu a neústupně vrtěla hlavou, jako by tím mohla Martu zabrzdit."

Zhltnuto

Místo toho abych vyvažovala hektično, které mě poslední měsíc obklopuje, nějakou klidnou rukodělnou činností, láduji se knížkami. No já vím, že víte, že já a rukodělky…

Kořeny této mé hltavosti byly zasety před dávnými lety, kdy jsme se ve druhé třídě učili číst na rychlost. A tak abych se z toho nezakuckala, aspoň poznámky k některým:

Autobus sebevrahů, Arto Paasilina:

Nenechte se odradit, takové lehčí prázdninové čtení. Vlastně je to o radosti ze života a o umění zasmát se sám sobě. Skupina lidí, kteří by rádi skoncovali se svým životem, cestuje v luxusním autobusu napříč nejen Finskem.

Kati se toužila přestěhovat na venkov, milovala jízdu na koni a biopotraviny. Dříve dělala servírku v baru. Do zemědělských prací se ale moc nehrnula. Dojení se mladušce přímo hnusilo, bála se krav. A prasat nemohla kvůli odpornému smradu ani vystát. V gumácích se jí potily nohy, což jí bránilo účastnit se prací na statku.

Americký problém, Ken Kalfus:

No to už taková oddychovka nebyla. Přiznám se, že pro mě ne ani tolik kvůli tématu 11. září 2001 v New Yorku, jako kvůli přesvědčivému vylíčení rozkladu vztahu Marshalla a Joyce. Možná proto,že je psána tak civilně, působí kniha, tak věrohodně. No až na ten konec… Ukázka je ale ze začátku.

O několik minut později k nim dolehl hrůzu nahánějící zvuk: jaky se z jižní věže ozval výdech… Páry odtančily vmžiku pryč a horní polovina budovy, takových padesát, možná šedesát pater, se naklonila kupředu na nově vzniklém kloubu. Pak se celá budova zhroutila v jediném ladném pohybu do sebe, jako by její konstrukce byla tekutá od okamžiku, kdy byla postavena. Ježíšikriste Joyce! Nepracuje tam náhodou tvůj můž?

Pomalu přikývla. Rukou si zakryla ústa a bradu, aby nebylo viděť, jak dlouze a usilovně bojuje z náznakem úsměvu.

Rok kohouta, Tereza Boučková

Asi jedna z českých knížek, o které se letos na jaře mluví. Kritizována a chválena. Já hned přiznávám, že autorka patří mezi moje oblíbené. Deníkové zápisy nejen o výchově dvou rómských kluků z děcáku a třetího vlastního – o snaze o důvěru a naději, o utápění se v beznaději a zklamáních. Žádné servítky, ze života.

Místo ukázky závěr eseje Terezy Brdečkové z respektu č. 29:

Ano, já nesjsem Tereza Boučková. A upřímně si myslím, že moji blízcí se nanarodili proto, abych je vláčela svými romány. Neudělala jsem si ostudu před obhájci lidských práv a rasisté mne zdraví leda omylem. Přesto si nepřipadám lepší. narozdíl ode mne - od většiny z nás- dala Tereza Boučková dvěma opuštěným dětem aspoň tu šanci.

Promblémové partie

Pošramocné vztahy bublající pod povrchem zdálivě spojené anglické rodiny.
Každý má nějaký problém.
Čerstvý důchodce George podlehne představě, že ho postihla rakovina.
Jeho manželka Jean má románek.
Jejich prostořeká dcera Kate se odhodlává k druhému sňatku. Vyvoleným je Ray, kterého rodina neschvaluje.
Její bratr Jamie prochází krizí vztahu se svým přítelem.
Bráno jednotlivě, jsou to vlastně obyčejné problémy, to by ovšem nesměly kulminovat právě na svatbě...
Jen v Rayovi se celou dobu pletla. Když přijel, do hodiny všechno šlapalo jako na drátkách....A ještě k tomu uměl kupodivu řídit počasí....když se podívala z okna zjistila, že přestalo pršet a ukázalo se slunce....Tedy místy byl trochu neotesaný. Není jedním z nás, tak by se to taky dalo říct. Ale Jean začalo docházet, že být jedním z nás nemusí nutně znamenat dobrou věc. Možná, že trochu té neotesanosti právě potřebují.
Haddon, Mark: Problémové partie; Argo 2007
P.S. výtečné jako čtení na dovolenou s "in laws". Na uklidněnou...

Slavné pražské vily

Sobotní čekání jsem si zpříjemnila návštěvou knihkupectví, ve kterém mi padlo do oka 3. vydání knihy Slavné pražské vily. Nebyl to sice nejlevnější špás, ale přeci jen jedná se o pevnou vazbu s bohatou fotodokumentací...
Kniha, která je výstupem dlouhodobějšího projektu (zahrnující nejen pražské skvosty) přibližuje známé i méně známé vily hlavního města od baroka po současnost.
Už se těším na realizaci raději časově neomezeného předsevzetí, všechny obejít.

Velmi modré oči

Během posledního měsíce už druhá žensky černošská knížka, která se mi dostala do ruky. Po Barvě nachu další příběh o smutném dětství, příběh snu o štěstí za reality více než drsné...
O tom jak život jedince často určuje to, jak ho vidí ostatní.
O slabosti, která slabochy vede ke krutosti, o utrpení, ze kterého je nejsnadnější cestou únik. Happyend se nekoná...
"Co je s tvýma očima?"
"Chtěla bych je modré." Mydlík našpulil rty a pohladil si jazykem zlatou plombu. Napadlo ho, že je to jedna z nejfanatičtějších a zároveň nejlogičtějších žádostí, jaké kdy slyšel. Ta malá ošklivá holčička přišla žádat o krásu.

Toni Morrison, české vydání z roku 1995.

Cejch

Zdeněk Šmíd vypráví příběh o převážně německých obyvatelích jedné krušnohorské vesnice napříč časem dvacátého století.
Kniha o tom, jak velké dějiny mávají s obyčejnými lidmi, kteří si všechny jejich důsledky musí protrpět sami. O tom, že má li člověk rád krajinu, kde vyrůstal (ať je jakkoli bídná), bude k ní, ať chce nebo ne, připoután po celý život.

"Před sběrným táborem čekaly dlouhé řady venkovanů, že je stráže nestačily do večera prošacovat, děti plakaly. Nezapomeň, že ti to tu všechno patří, hučel děda do chlapečka, dobře si to všechno prohlídni, jednou si pro to přijdeš, vyženeš zloděje země, všechny postřílíš, syčel ten až dosud zcela apolitický stařeček chlapci do obličeje, protože z celého života, který tu zanechal, si směl odnést jenom třicet kilogramů a věděl, že jak cekne, dostane přes hubu a vezmou mu i těch třicet kilo,ba nebyl si ani jist, zda ho ještě nezabijou, už věděl o nešťastné vesnici v Doupovských horách, kde hořeli Němci jako pochodně, připoutáni k ovocným stromům ve vlastních zahradách, žádní esesáci, hospodáři."

Proměněné sny

Jsou knížky, na které máte jasné mínění.
Většinou se vám buďto libí nebo nelíbí, chcete nebo nechte je doporučit svým známým.
A pak jsou takové, s nimiž si nevíte rady… Nejsou to většinou tituly na líbení, jejich obsah bývá provokující.
Podobný pocit, který asi nedokážu úplně popsat, mám z nedávno přečtených Proměněných snů od Petry Dvořákové. Knížky, která letos obdržela cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika.
Knížku mající v podtitulu „Deset rozhovorů o iluzích a deziluzích, které přináší víra“ charakterizuje v předmluvě Jan Jandourek takto: „Knížka rozhovorů Petry Dvořákové je dobrá. Proč? Především je to v podstatě dokument o jedné křesťanské generaci. Máme před sebou materiál, jehož platnost nepomine, protože prchavá svědectví „zezdola“ o církvi v osmdesátých a devadesátých letech budou jednou skutečnou kronikou toho, jak to bylo.“
Musím říci, že s ním nesouhlasím. Na výpověď o jedné generaci jsou rozhovory pro mě až příliš často nahlížené spíše z té neútěšné stránky.
Asi bych se ale podepsala pod slovy autorky vyjádřenými v doslovu: „Důležité je, že to, v co věříme, nás dokáže proměňovat a tím nám otevírat nové možnosti pro další život.“
Zajímavý podnět k přemýšlení. Nebojíte li se naznámých vod kolem sebe i v sobě.