Letem světem

Semleta časem na drobky zjišťuji, že zanedbávám svůj blog.
Byla jsem v posledních týdnech rozcestovaná více než zdrávo…

Bylo by škoda nechat zapadnout prodloužený bruselský víkend na konci března, kam nás zaneslo letadlo se „skoro soukromou letuškou“.
Užívali jsme si pohostinství a péče našeho kamaráda, který nám vařil dobroty, půjčoval: - kola Evropské komise, kterými jsme za lijáku drandili Bruselem, - auto, kterým jsme si udělali výlet do krajkově-turistických Brugg, k přímořské tramvaji, k panelákovým plážím.
Při tom ještě stihl pročíst smlouvu o smlouvě budoucí a trochu nás, rozjitřené rozhodováním, uklidnit, že to bude dobré….
Díky.

Za pár dnů po návratu následovalo Bavorsko, tentokrát pracovně.
Už příjezd na místo začal krkolomně. Až na druhý pokus trefa do toho správného ze tří bavorských Ettalů a jako odměna na uvítanou pořádná dubnová chumelenice. Ještě že svěření Angličané dorazili až druhý den.
Čekaly nás vymrzlé, ale krásné barokní kostely (Ottobeuren Wies) s úžasnou akustikou, ve kterých exeterský sbor a orchestr sklízel ovace. Neušly nám ani turisticky provařené zámky Ludvíka Bavorského, rakouský Innsbruck s alpskou kulisou, prohlídka divadla v Oberammergau, kde se každých deset let už od roku 1634 odehrávají slavné pašijové hry ve kterých smí účinkovat pouze místní. Rok před uvedením platí pro ochotníky zákaz stříhání vlasů a vousů, takže už teď se zdejší holiči začínají připravovat na hubený rok 2010.
Nechyběly i drobné adrenalinovky jako např. v mnichovské hledání restaurace s padesáti hladovci v zádech, neúspěšné hledání autobusového parkoviště tamtéž , sběr padesátky žab na příjezdovce k hotelu, ve kterém mě svěření angličtí teenageři hravě strčili do kapsy...

Cestovní maraton se dovršil sobotní severomoravskou jednodenkou.
Uf, nějak cítím, že by to chtělo odpočinek.

Deutsche highlights

Minulý týden jsem měla to štěstí a smůlu zároveň – oba pocity se střídaly jako na houpačce – pracovně se účastnit dvou veletrhů turistického ruchu propagujících Berlín, Drážďany a Sasko. Musela jsem navštívit spoustu hotelů, usmívat se na nové obchodní partnery a především překousnout a nezakousnout kdákavou průvodkyni, která svou německou angličtinou vyprávěla (nejen) o původu šprévaldských okurek. Leckdy mě to stálo hodně úsilí a znovu jsem si tak uvědomila, že jako „účastník zájezdu“ bych dlouhodobě nepřežila.

Pořadatelé se nás ale snažili pro region opravdu nadchnout a nutno říct, že se jim to v lecčems podařilo. Jeden z večerů zpestřila návštěva berlínské Komische Oper s představením Mozartovy opery Cosi van tutte – pro němčináře: „So machen das alle (Frauen)“, laškovně si pohrávající s tématem nevěry, jak jinak než ženské (autor byl totiž chlap ;-) – Lorenzo da Ponte). První polovina byla nesmělá, zato druhá hýřila spoustou nápadů: scénu odráželo velké sklopené zrdcadlo s červeně světélkujícími spirálami, loutky bývalých milenců mizely v krabicích s naftalínem jako dávno obnošené šaty a do toho všeho jak šumivé víno lehká hudba…

Dalším zážitkem hodným opakování byla jízda videobusem napříč Berlínem, městem, jež za poslední století změnilo tvář, asi jako žádné jiné: ulice, v níž Lola běžela o život, náměstí, kde ztracený starý pán hledal kavárnu svého mládí v Nebi nad Berlínem, paneláky, kde poslední „Goodbye“ dával vznášející se Lenin, rozbombardované ulice jako kulisy filmu Foreign Affair s Marlene Dittrich, asanace toho co zbylo ve snímku Paul a Paula…

Pauzu mezi dvěma městy s velkým M, Drážďany a Berlínem si troufla vyplnit Chemnitz, bývalý Karlmarxstadt. Pravda, snaží se tu: otevřeli ojedinělou galerii moderního umění, opravují scesní vily, ale uznejte, je možné propagovat Havířov jako výtečný turistický cíl? Jenže tenhle má navíc sedmimetrovou bustu Marxe!

Překvapením nakonec bylo nakonec městěčko Freiberg, které dodnes těží rodinné stříbro ze své zašlé stříbrné slávy. Vůbec nic jsem od něj nečekala, ale nadchla mě tu gotická katedrála s krásně tesanou pískovcovou kazatelnicí a nádherně zachovalým romanským portálem „Zlatá brána“, který nese jméno podle své původní barvy. Brána chrámu otevírající cestu ze smrti do života, jak ukazují i plastiky lemující oblouk.

Inu Freiberg je perla, Drážďany jsou skvost, Chemnitz je kačátko, ale Berlín, to je něco úplně jiného…

Ženeva

Vypadá, že je to nyní velmi populární místo:-)

Její návštěvu jsem brala trochu lehkovážně, a tak jsem jen těsně před odletem chňapla v knihovně dva průvodce Švýcarskem, do kterých jsem jukla v letadle…
Nakonec mě toto město s mezinárodním renomé přivítalo shovívavě.
Moje couchsurferské výkřiky /prosby o ubytování/ z týdnů před příjezdem zůstávaly nevyslyšeny, na opravdu poslední chvíli jsem naštěstí na netu objevila tajemný protestantský hostel pouze pro dámy.
Poprosila jsem o nocleh, který mi byl přislíben. Přiletěla jsem pozdě večer a kolem půlnoci jsem se konečně ocitla v skoro liduprázdném centru města hledajíc ubytko. Našla jsem ho naproti ženevské katedrále s cedulkou na dveřích "klíče si vyzvedněte v hotelu za rohem a uložte se do postele 56". Trochu jsem tápala ve tmě staré budovy a nakonec se uložila do první volné postele (asi jako v pohádce o Mišutkovi). Noc provázely kostelní zvony v čtvrthodinových intervalech.
Ráno se Ženeva představila jako střízlivá dáma kolem čtyřiceti v hnědo-šedém kostýmku s výrazným šperkem svého jezera umocněným vysokým vodotryskem.
Při procházce ulicemi, zrovna když už jsem byla chozením s batohem trochu uondaná, jsem náhodu narazila na kostel, ve kterém právě začínala Taizé modlitba. Lidé různého věku i jazyků se tu na třicet minut sladili v jednoduchých melodiích…
Zbývala jen čokoládová tečka pro posilnění na další švýcarská dobrodružství.

Po americku - podruhé

Obchodní střediska roztahující se za městy, zatímco ta o něco menší v centrech jsou prázdná, obchody zrušené. Lidé dali prostě přednost těm větším. Jak to bude za pár let u nás?
Pictured Rock National lakeshore
Q - přiznávám, že jsem v koncích.
Roads – vylidněné silnice protínající podzimní lesy směřující na sever ke kanadské hranici. Často podél nich najdete mývaly nebo ježury, kteří včas nestihli přeběhnout…
Sleeping bear dunes - malý kousek Sahary nebo velké pískoviště, záleží na úhlu pohledu. Prapodivné rostliny a západ slunce jako z hodně romantického filmu.
Trains. Stříbrné dvoupatrové vlaky do Chicaga. Držátka na průkazky, cestující, kteří se rádi dají do řeči. Vlastně si chtějí povídat nejen cestující, ráda se s vámi dá do řeči profi venčička psů, lidé v obchodě, číšnice v restauraci. Pro mě zalezlou do ulity to byl docela nezvyk.
USA z pohledu americké novinářky Dinah Spritzer (Respekt, č. 39, s.45) "Představa, že Američané jsou srdeční, protože jsou povrchní je prostě idiotská. My jsme kultura navzájem si cizích lidí. Jak Spojené státy rostly, stěhovali sjem se do cizích míst a být vlídný k cizím lidem, byl jediný způsob jak si udělat přátele." Asi na to měco bude...
Vlajky jsou tu všudypřítomné. Truchlící vesnice za svého vojáka padlého v Afghánistánu jimi vyzdobila opravdu každý kout.
Wisconsin – Diary land/mlékařský stát. Slogan z poznávacích značek.
XXL – velikost drtivé většiny všech amerických porcí. Brzy jsme se naučili dělit si je na půl, ale i tak nebylo vždy v našich silách je spořádat.
Yýýý už nevím co napsat pod některá zapeklitá písmenka a kam bych vtěsnala to, ještě stojí za zmínku. Třeba o všudepřítomných kostelech, skoro každý ale patří jiné církvi: metodisté, presbyteriáni, katolíci, ale i Voda života, Kámen života – až z toho šla hlava kolem. My jsme byli s hostiteli třikrát u luteránů – poprvé jsem si myslela, že jsme na pop-coutryovém koncertě, podruhé to byla konzervativnější verze skoro evropského střihu a potřetí mi už hudba ve stylu Pavla Bobka ani nevadila, navíc když místní pastor nekázal vůbec špatně.
Záchodky (veřejné) – všude dostupné a vždy zadarmo. Ještě lepší byla taktéž všudypřítomná pítka. Teploty byly totiž nezvykle nepodzimní a šplhaly až ke 30°C.

Po americku - poprvé

Tak jsme se vrátili z amerického výletu.
Dojmů spousta, jen zůstávají poněkud neutříděné. A tak mě napadlo, vzít to abecedně.

Aurora – město ve státě Illinois. K mému údivu (asi typického pro člověka z bývalého východního bloku) se nejmenuje podle lodi s velkým L, která se nechvalně v roce 1917 zapsala do historie svými výstřely, ale podle latinského názvu polární záře (aurora borealis). No každý jsme, jak jsme se dozvěděla, kreslili v dětství jiné Aurory.
Burákové máslo – moje slabost, která nesměla chybět v zavazadle na zpáteční cestě.
Cedar Rapids – městečko v Iowě s českým muzeum (kde jsme stihli výstavu chrudimského muzea loutek) a skomírající ulicí s českými obchůdky.
Dobrodinci – vzdálení příbuzní, kteří nás první týden hostili ve svém domě v Auroře u Chicaga. "Couple in their later sixties“, Dolores – nadšenec i odbornice přes genealogii a Walter – bývalý učitel biologie, nyní se věnující se programům prevence šikany u mladších školáků prostřednictvím vtipných loutkových představení. Jo být tak v jejich věku takhle aktivní…
Elections presidential/prezidentské volby napřesrok už nyní už hýbou USA. Volební spoty v televizi – na rozdíl od těch našich tu ale kandidáti mluví o tom, co se jim už podařilo prosadit a dokázat.
Field Museum v Chicagu - přírodovědné muzeum, kde vás ihned ode dveří vítá největší rekonstruovaná kostra tyranosauřice Sue. Stihli jsme tu jen výstavu o historii a současnosti amerických indiánů. Tady by to chtělo strávit týdenní dovolenou.
Golf. Zkusit si jaké by to bylo…Pustit mě na opravdový trávník, asi by za mnou zůstala spousta vydloubaných drnů. To druhý člen zájezdu byl jiná třída, asi mu nezbude než se dát na nějaké to lukrativnější povolání!
Holland – a jací pak osadníci asi žijí tady? Kouzelný červený maják u Michiganského jezera, davy lidí jedoucí de podívat na západ slunce – některým stačil i pohled přes okénko zaparkovaného auta …
Chicago – město, které si i mě „namyšlenou Praždandu“ získalo svojí jinakostí. Všudypřítomné mrakodrapy, zeleninový trh mezi nimi, jachty na jezeře Michigan.
Impresionistická kolekce velkého rozsahu v Art Institute of Chicago. Klasika, která stojí za vidění.
Jordan – naše druhé „gaučové“ ubytování, tentokrát v Marquette u Hořejšího jezera. Zvídavá studentka „specky“ v domku s bílou houpačkou.
Kavárna Allterra v Milwaukee, předělená z budovy vodárny. Snaha o ekologické postupy, příjemná snídaně ve třech. Netypická Amerika, ale co je vlastně typické!
Lake Superieor - můj favorit! Ledová voda, písčité pláže, okolní javorové lesy zbarvené do neuvěřitelna.
Megan z Milwaukee - naše první milá hostitelka přes couchsurfing. Sympatické siamky Bento a Miso.

Severočeské

Víkend podzimně vybarvených strání a dalekých výhledů.
Krajina, kde už noví lidé zapustili své kořeny – opravené domky, kostely.
Hejnice, rezonující nadšenými hudebníky.
Jen tu a tam stopa toho, že některá místa, domy tu stále ještě hledají druhý dech…
Cesty obrostlé houbami a lemované pomníky s temnými názvy.
Asi tu nebyl a není lehký život.

Jihomoravské

Pár dnů letošní letní dovolené si schovávalo svoji odpočinkovou sladkost až na konec léta, ta ale stála za to.
Přesun do „Veselého města na Moravě“ zvládly ČD bezchybně, a tak jsme ještě ve večerních hodinách mohli být přivítáni domácím chlebem se solí, vínem z okolí a jinými dobrotami.
Druhý den nabídl rozkoukání po městě a výlet do pohádkově bělomodrých sklípků v Petrovicích–Plžích.
Podvečer dobarvila vůně zralých švestek a rodícího se vína.
Ochutnávka burčáku přímo ve sklípku nás přiměla k tomu, abychom neodcházeli s prázdnou a doopatrovali dvě ostošest kvasící lahvičky.
Příjemná procházka strážnickým parkem ukončená dobrou večeří.
Další pohodový den s kočárkováním a zopakováním zásad požitkové pedagogiky v cukrárně.
Přesun do Lednice, kterou jsem si představovala jako pohádkovou princeznu v bílých krajkách. Místo ní nás přivítala životem už trochu zmožená, z neustálého zájmu ctitelů notně unavená dáma letech…
Zkusila jsem první zámecký okruh, P. nadšeně vyprávěl o programu ukázek dravců, provozovaném v lednickém parku.
Cesta Lednicko-valtickým areálem, ozdobeným zámečky, pavilony, sochami. Uvědomila jsem si, že znalosti získané v dětství rychle vyprchávají – encyklopedie antické mythologie by nebyla k zahození.
Nocování v lesíku na půli cesty provázené poměrně intenzivními zvuky střelby. Přiznávám, že nám to docela vrtalo hlavou. Rozluštění se přiblížilo s ránem, kdy jsme se po zabalení věcí přemístili k malému rybníčku nedaleko Rande vous. Tvářila jsem se odvážně a zkusila koupání. Sotva jsem se ale stihla převléknout, když kde se vzala, z lesa se vynořila skupina asi dvaceti myslivců a jejich doprovodu a štrádovala si to k vodě. Právě začínal lov z hlubiny, součást zkoušek loveckých psů…
Pokračování do Valtic, prohlídka barokního zámku dříve taktéž patřícího do Lichtenštejnské sbírky, příjemný chládek ve vinných sklepeních, ochutnávka vína.
Pak už jen cesta domů zkrácená o milé přátelské přiblížení z Brna do Prahy.