Po americku - podruhé

Obchodní střediska roztahující se za městy, zatímco ta o něco menší v centrech jsou prázdná, obchody zrušené. Lidé dali prostě přednost těm větším. Jak to bude za pár let u nás?
Pictured Rock National lakeshore
Q - přiznávám, že jsem v koncích.
Roads – vylidněné silnice protínající podzimní lesy směřující na sever ke kanadské hranici. Často podél nich najdete mývaly nebo ježury, kteří včas nestihli přeběhnout…
Sleeping bear dunes - malý kousek Sahary nebo velké pískoviště, záleží na úhlu pohledu. Prapodivné rostliny a západ slunce jako z hodně romantického filmu.
Trains. Stříbrné dvoupatrové vlaky do Chicaga. Držátka na průkazky, cestující, kteří se rádi dají do řeči. Vlastně si chtějí povídat nejen cestující, ráda se s vámi dá do řeči profi venčička psů, lidé v obchodě, číšnice v restauraci. Pro mě zalezlou do ulity to byl docela nezvyk.
USA z pohledu americké novinářky Dinah Spritzer (Respekt, č. 39, s.45) "Představa, že Američané jsou srdeční, protože jsou povrchní je prostě idiotská. My jsme kultura navzájem si cizích lidí. Jak Spojené státy rostly, stěhovali sjem se do cizích míst a být vlídný k cizím lidem, byl jediný způsob jak si udělat přátele." Asi na to měco bude...
Vlajky jsou tu všudypřítomné. Truchlící vesnice za svého vojáka padlého v Afghánistánu jimi vyzdobila opravdu každý kout.
Wisconsin – Diary land/mlékařský stát. Slogan z poznávacích značek.
XXL – velikost drtivé většiny všech amerických porcí. Brzy jsme se naučili dělit si je na půl, ale i tak nebylo vždy v našich silách je spořádat.
Yýýý už nevím co napsat pod některá zapeklitá písmenka a kam bych vtěsnala to, ještě stojí za zmínku. Třeba o všudepřítomných kostelech, skoro každý ale patří jiné církvi: metodisté, presbyteriáni, katolíci, ale i Voda života, Kámen života – až z toho šla hlava kolem. My jsme byli s hostiteli třikrát u luteránů – poprvé jsem si myslela, že jsme na pop-coutryovém koncertě, podruhé to byla konzervativnější verze skoro evropského střihu a potřetí mi už hudba ve stylu Pavla Bobka ani nevadila, navíc když místní pastor nekázal vůbec špatně.
Záchodky (veřejné) – všude dostupné a vždy zadarmo. Ještě lepší byla taktéž všudypřítomná pítka. Teploty byly totiž nezvykle nepodzimní a šplhaly až ke 30°C.

Tamara

Tamara byla a je fajn holka, občas mi to ale jako nezkušené oddílové vedoucí dovedla ve svých "teenage" letech pěkně osolit. No, neměla to sama taky lehký, v rodině se objevil problém s automaty, maminka začala žít s přítelkyní...
Držely jsme Tamaře palce, tak jako i jinejm, který to v naší holčící partě neměly doma snadný. Myslím, že držely a podržely i ony mě.
Minulý týden jsem Tamaru potkala před Fišerem v Kaprovce. Slušelo jí to. Přes jedno rameno velkou tašku, přes druhé přehozenou brašnu s notebookem. Začala s pedagogikou na fildě, dělá asistenku jedné módní návrhářce.
Říkala, že seminárku chystá o Skautingu, právě spěchala na oddílovou radu.

Měla jsem ze setkání radost, radost z toho, že to více či méně neumělé snažení s velkým S má smysl.

Po americku - poprvé

Tak jsme se vrátili z amerického výletu.
Dojmů spousta, jen zůstávají poněkud neutříděné. A tak mě napadlo, vzít to abecedně.

Aurora – město ve státě Illinois. K mému údivu (asi typického pro člověka z bývalého východního bloku) se nejmenuje podle lodi s velkým L, která se nechvalně v roce 1917 zapsala do historie svými výstřely, ale podle latinského názvu polární záře (aurora borealis). No každý jsme, jak jsme se dozvěděla, kreslili v dětství jiné Aurory.
Burákové máslo – moje slabost, která nesměla chybět v zavazadle na zpáteční cestě.
Cedar Rapids – městečko v Iowě s českým muzeum (kde jsme stihli výstavu chrudimského muzea loutek) a skomírající ulicí s českými obchůdky.
Dobrodinci – vzdálení příbuzní, kteří nás první týden hostili ve svém domě v Auroře u Chicaga. "Couple in their later sixties“, Dolores – nadšenec i odbornice přes genealogii a Walter – bývalý učitel biologie, nyní se věnující se programům prevence šikany u mladších školáků prostřednictvím vtipných loutkových představení. Jo být tak v jejich věku takhle aktivní…
Elections presidential/prezidentské volby napřesrok už nyní už hýbou USA. Volební spoty v televizi – na rozdíl od těch našich tu ale kandidáti mluví o tom, co se jim už podařilo prosadit a dokázat.
Field Museum v Chicagu - přírodovědné muzeum, kde vás ihned ode dveří vítá největší rekonstruovaná kostra tyranosauřice Sue. Stihli jsme tu jen výstavu o historii a současnosti amerických indiánů. Tady by to chtělo strávit týdenní dovolenou.
Golf. Zkusit si jaké by to bylo…Pustit mě na opravdový trávník, asi by za mnou zůstala spousta vydloubaných drnů. To druhý člen zájezdu byl jiná třída, asi mu nezbude než se dát na nějaké to lukrativnější povolání!
Holland – a jací pak osadníci asi žijí tady? Kouzelný červený maják u Michiganského jezera, davy lidí jedoucí de podívat na západ slunce – některým stačil i pohled přes okénko zaparkovaného auta …
Chicago – město, které si i mě „namyšlenou Praždandu“ získalo svojí jinakostí. Všudypřítomné mrakodrapy, zeleninový trh mezi nimi, jachty na jezeře Michigan.
Impresionistická kolekce velkého rozsahu v Art Institute of Chicago. Klasika, která stojí za vidění.
Jordan – naše druhé „gaučové“ ubytování, tentokrát v Marquette u Hořejšího jezera. Zvídavá studentka „specky“ v domku s bílou houpačkou.
Kavárna Allterra v Milwaukee, předělená z budovy vodárny. Snaha o ekologické postupy, příjemná snídaně ve třech. Netypická Amerika, ale co je vlastně typické!
Lake Superieor - můj favorit! Ledová voda, písčité pláže, okolní javorové lesy zbarvené do neuvěřitelna.
Megan z Milwaukee - naše první milá hostitelka přes couchsurfing. Sympatické siamky Bento a Miso.

Proměněné sny

Jsou knížky, na které máte jasné mínění.
Většinou se vám buďto libí nebo nelíbí, chcete nebo nechte je doporučit svým známým.
A pak jsou takové, s nimiž si nevíte rady… Nejsou to většinou tituly na líbení, jejich obsah bývá provokující.
Podobný pocit, který asi nedokážu úplně popsat, mám z nedávno přečtených Proměněných snů od Petry Dvořákové. Knížky, která letos obdržela cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika.
Knížku mající v podtitulu „Deset rozhovorů o iluzích a deziluzích, které přináší víra“ charakterizuje v předmluvě Jan Jandourek takto: „Knížka rozhovorů Petry Dvořákové je dobrá. Proč? Především je to v podstatě dokument o jedné křesťanské generaci. Máme před sebou materiál, jehož platnost nepomine, protože prchavá svědectví „zezdola“ o církvi v osmdesátých a devadesátých letech budou jednou skutečnou kronikou toho, jak to bylo.“
Musím říci, že s ním nesouhlasím. Na výpověď o jedné generaci jsou rozhovory pro mě až příliš často nahlížené spíše z té neútěšné stránky.
Asi bych se ale podepsala pod slovy autorky vyjádřenými v doslovu: „Důležité je, že to, v co věříme, nás dokáže proměňovat a tím nám otevírat nové možnosti pro další život.“
Zajímavý podnět k přemýšlení. Nebojíte li se naznámých vod kolem sebe i v sobě.