Jeníkové a Mařenky

Dlouho jsem chtěla napravit skutečnost, že jsem zůstávala nepolíbena českou klasikou – Prodanou nevěstou. Její novou inscenaci v Národním provázely rozporuplné reakce, to nás s J. ale neodradilo. Mladou paní režisérku měla tu čest poznat jako sympatickou dámu, tak proč nezkusit, zda představení neohodnotíme lépe než kritikové.
Už u vchodu jsme potkávaly okrojované dámy i pány převážně starší generace, seděli pak i v hledišti a vůbec jich nebylo málo. Říkala jsem si, hmm opravdu odvážná režisérská koncepce, asi sboristé, a už jsem si plánovala, jak obsadíme jejich lepší místa.
Jak jsme ale jako vykulené Alenky záhy zjistily, den který jsme si pro představení vybraly byl zároveň 125.výročím otevření Národního divadla. A tak měl projev pan ředitel, pěl spolek Hlahol.
Lidé s folklórním outfitem nepatřili ke sboru, ale do baráčnické obce (sdružení hrdého nejen na své kroje Mařenek a Jeníků).

Ale k samotné opeře, očekávejte klasické nastudování, které se podle mě ke klasickému dílu hodí, odpovídající kulisy, radostné kostýmy, árie, které si budete ještě dlouho pobrukovat.
Máte li tedy stejně jako já mezery ve vzdělání, návštěvu Prodanky v Národním doporučuji.

Kulturní kotrmelce minulého týdne

Rychlá, maďarskými partnery však dobře organizovaná pracovní návštěva Budapešti, kterou jsem si nenechala zkazit ani trojicí svěřených, poněkud puchýřovitých Američanek. I když je pravda, že večeře s cikánskou hudbou, obstarožními tanečnicemi, ale hlavně nadšenými, neustále fotografujícími Japonci byla i na mě moc…
Čas zbývající po odletu dam do mého odjezdu jsem si chtěla užít vyšší kultury, ale bohužel jsem místo Museum of fine Arts zamířila do protější budovy a byla nucena si přiznat, že moje nadšení pro moderní umění je limitované…

Prožitek z dobré kultury mi bohužel nedodal ani nový český film Anglické jahody, který se mi zdál jako promarněná příležitost natočit poutavý příběh roku 1968.
Co z toho vyplývá? Že nemám kapacitu ani na zformulování smysluplné věty na závěr. Promiňte.