Cesta s Cestou

V minulém roce se mi hospicové hnutí Cesta domů dostalo do cesty vícekrát (v novinách, na plakátech v tramvaji, jako příjemce sbírek z našich firemních koncertů), až se mi zdálo, že už to není náhoda.
Posbírala jsem odvahu a zkusila se ozvat, jak že to mají s dobrovolníky. Říkala jsem si, mám přece zkušenosti z vysokoškolských návštěv Rajhradu, brigády u řepských boromejek.
Byli moc příjemní, ale hned mi vysvětlili, že pro to, aby člověka pustili do rodin k umírajícím, je nutná absolvence skoro ročního kurzu pro dobrovolníky.
Jé, až za rok do rodin….
Teď mám dobrovolnickou přípravu sestávající z přednáškově povídacíh večerů jednou měsíčně a dvou víkendů za sebou, a přiznávám, že jsem za ní moc vděčná…
Jsem ráda:
- že jsem mohla už od první setkání pocítit tu příjemnou atmosféru, která z lidí, kteří se na činnosti v Cestě domů podílejí, vyzařuje,
- že mohu stále obdivovat jejich přístup k dobrovolníkům, kterým umí dávat najevo, že si jejich byť malé snahy o pomoc váží, že respektují, ať se rozhodnete pro pomoc v jakékoliv formě (nejen v rodinách, ale třeba při plese, koncertě, v knihovně, v obchůdku…),
- že jsem dostala prostor a podněty více přemýšlet o umírání a smrti jako součásti života,
- že jsem se více mohla dozvědět o tom, jaké umírání může být (nemilosrdné konkrétními projevy, ale zároveň obohacující pro ty, kdo jsou přítomni),
-že jsem se v rámci skupiny dobrovolníků seznámila s mnoha zajímavými lidmi.
Jsem po tomto nahlédnutí o něco nejistější, jestli to zvládnu, ale snad je to tak dobře.