Krysí život

Tak se prý zítra opět koná Běh kancelářských krys.
To znamená, že to s dnešní pracovní morálkou dopadne bledě….
Asi se vydám do kumbálu mezi našimi kancelářemi a budu se snažit chytit některou z dam přeživších čtrnáctidenní deratizačním proces (provázený ohromným puchem, probíhající samozřejmě za plného pracovního nasazení).
Rychle jí začnu učit volat mobilem, snad zvládne i unést šanon, když u nás měla tak výtečné podmínky.
Od pořadatelů mám už výjimku na kostýmek.
Její výhra, na kterou sázím, přinese doufám aspoň částečné odčinění příkoří způsobeného společnou koexistencí.
Ať žije práce ve sklepě!!!

Moštování

Plný sad.
Setřást ze stromů, napytlovat a odvést do moštárny.
Malý domek u rybníka s bělovlasými staroušky, kteří kmitali jak v hodinkách.
Jablka se v mžiku nasekala na drť a už se balila do pláten, která se prokládala dřevěnými špalíky.
Jen se člověk otočil, moštovací lis už zabalenou hmotu stlačoval a bylo třeba rychle vyměňovat nádoby do kterých tekla sladká šťáva.
Všude spousta vos.

Z čeho může být městský člověk vyjevený...

68

Nevím, jestli už na Vás letošní 40. výročí okupace nevykukuje odevšad, nedá mi to ale nedoporučit CD v MP3 formátu poskytující 10 hodin komentovaných nahrávek z let 1968-1969, které před nedávnem vydal Radioservis.
Když jsem na Fons chystala tématický program k 21. 8. byla jsem trochu bezradná, jak to pojmout, odkud začít. Na poslední chvíli objevila tyto nahrávky a ponořila se do nich. Tehdejší nálada lidí, jejich nadšení a bezradnost jsou pro mě tím o něco více hmatatelné a pochopitelné. Některé originální stopy jsou tak silné, že jsem si je ani netroufla použít…
Doplněním mozaiky byla pak výstava Koudelkových fotek na Staroměstské radnici. Asi první fotografická výstava, na které se moje mamka rozbrečela.

Nanovo

Myslela jsem si, že mě náš byt velikosti většího nákladního výtahu příliš k srdci nepřirostl.
Jak jsem ho ale včera začala pucovat pro nového obyvatele, padlo na mě trochu teskno z toho, že bydlení v Praze, v bytě s výhledem na Pražský hrad (opravdu) končí.
No, hlavu vzhůru za mě asi nikdo nedá, a tak rovnýma nohama do života v malém městě.
Zkusím sepsat klady a zápory, které zatím bydlení v D. přineslo a snažit se, aby list těch prvních byl delší.
Zatím mám:
-
Byt nestačilo jen vymalovat, jak se na první pohled zdálo
Z třetího podlaží je slyšet mnohé – zavírání aut, sekačky u protějších chatek
Je třeba dříve vstávat a trochu přemýšlet při návratu
Lidé, kteří vás jen zahlédli , vás zdraví na ulici (což asi není 100% negativum, ale musím si zvyknout)
Některé věci/lidé jsou jiné/jiní, než jsem čekala a brečí jen malé holky ve školce

+
Od sousedů jsme dostali švestky
Máme troubu
Víc prostoru
Balkon
Nová lokalita umožňuje uskladnit kolo,
tak jsem si své první opravdické kolo od dob stříbrného Pionýra 22 koupila
Jezdí se na něm fajně
Okolí paráda

Zhltnuto

Místo toho abych vyvažovala hektično, které mě poslední měsíc obklopuje, nějakou klidnou rukodělnou činností, láduji se knížkami. No já vím, že víte, že já a rukodělky…

Kořeny této mé hltavosti byly zasety před dávnými lety, kdy jsme se ve druhé třídě učili číst na rychlost. A tak abych se z toho nezakuckala, aspoň poznámky k některým:

Autobus sebevrahů, Arto Paasilina:

Nenechte se odradit, takové lehčí prázdninové čtení. Vlastně je to o radosti ze života a o umění zasmát se sám sobě. Skupina lidí, kteří by rádi skoncovali se svým životem, cestuje v luxusním autobusu napříč nejen Finskem.

Kati se toužila přestěhovat na venkov, milovala jízdu na koni a biopotraviny. Dříve dělala servírku v baru. Do zemědělských prací se ale moc nehrnula. Dojení se mladušce přímo hnusilo, bála se krav. A prasat nemohla kvůli odpornému smradu ani vystát. V gumácích se jí potily nohy, což jí bránilo účastnit se prací na statku.

Americký problém, Ken Kalfus:

No to už taková oddychovka nebyla. Přiznám se, že pro mě ne ani tolik kvůli tématu 11. září 2001 v New Yorku, jako kvůli přesvědčivému vylíčení rozkladu vztahu Marshalla a Joyce. Možná proto,že je psána tak civilně, působí kniha, tak věrohodně. No až na ten konec… Ukázka je ale ze začátku.

O několik minut později k nim dolehl hrůzu nahánějící zvuk: jaky se z jižní věže ozval výdech… Páry odtančily vmžiku pryč a horní polovina budovy, takových padesát, možná šedesát pater, se naklonila kupředu na nově vzniklém kloubu. Pak se celá budova zhroutila v jediném ladném pohybu do sebe, jako by její konstrukce byla tekutá od okamžiku, kdy byla postavena. Ježíšikriste Joyce! Nepracuje tam náhodou tvůj můž?

Pomalu přikývla. Rukou si zakryla ústa a bradu, aby nebylo viděť, jak dlouze a usilovně bojuje z náznakem úsměvu.

Rok kohouta, Tereza Boučková

Asi jedna z českých knížek, o které se letos na jaře mluví. Kritizována a chválena. Já hned přiznávám, že autorka patří mezi moje oblíbené. Deníkové zápisy nejen o výchově dvou rómských kluků z děcáku a třetího vlastního – o snaze o důvěru a naději, o utápění se v beznaději a zklamáních. Žádné servítky, ze života.

Místo ukázky závěr eseje Terezy Brdečkové z respektu č. 29:

Ano, já nesjsem Tereza Boučková. A upřímně si myslím, že moji blízcí se nanarodili proto, abych je vláčela svými romány. Neudělala jsem si ostudu před obhájci lidských práv a rasisté mne zdraví leda omylem. Přesto si nepřipadám lepší. narozdíl ode mne - od většiny z nás- dala Tereza Boučková dvěma opuštěným dětem aspoň tu šanci.

Průhledy do vyšších sfér

z posledního týdne...
Blízké hlasy z dáli: koncert Scholy Gregoriany Pragensis a japonských buddhistických mnichů v románském sklepení starého Královského paláce Pražského hradu.
Hlava nejdřívě překvapená z japonské duchovní hudby, uši si však posléze zvykly a obzvlášť souzvuk obou těles se jim moc líbil.
Když jsem zavřela oči, cítila jsem jak mě hudba k sobě táhne. Když jsem je otevřela, překvapovala mě barevnost japonských mnišských oděvů kontrastující s bílým oděvem Scholy.
Neděle u Boromejek Pod Petřínem. Mše s řeholními sliby, nová řádová jména, jeptiškovské hábity. Tajemné tajemství střídané s neméně zázračným děním na dětském hřišti…

Tak jde čas

Učinit rozhodnutí. Tak teda jo.
Podepsat rezervační smlouvu, složit zálohu.
Vybrat zda zvolit hypotéku či stavební spoření. Od koho? S kým (tj. kdo nám pomůže s vyřízením? - jedno z klíčových rozhodnutí!!)
Změny v produktech, znovu zvážit výběr. Rozhodnout. Potvrdit výši platů, podepsat, zaplatit za uzavření smluv.
Zajistit výpisy z katastrů, katastrální mapy pozemků.
Smlouva o smlouvě budoucí kupní.
Žádost o finance ze SFRB (státního fondu rozvoje bydlení) – sehnat ručitele, ověřit, zaplatit, podat, čekat, zjišťovat...
Zjistit, že pošta smlouvy po třech týdnech od schválení nedoručila, přesvědčit je k vydání nových smluv, podepsat.
Zjistit, že smlouvy má týden u sebe soused, že pošťačka nám do schránky nedala avízo.
Dozvědět se o schválení úvěru od banky. Podepsat se do kolonky dlužník pod částku s šesti nulami. Na 25 let…
Podepsat kupní a svěřeneckou smlouvu.
Úředně ověřit podpisy – 1, 2, 10x. Potvrdit,že je na katastru provedena vinkulace (omezení dispozičního práva), že je byt zaplombován (na katastrálním úřadě probíhá řízení o převodu nemovitosti) a řízení o změně OP prodávajícího…
Podepsat souhlas k platbám bance, podepsat žádost o vyplacení částky.
Čekat, čekat, čekat…Připadat si jak bluma, co neví…
P.: "Stejně všechno zařizuju já!"
Ze 70%-80% má pravdu. Stejně mi z toho jde hlava kolem.

S úsměvem odpovídat na otázku: "A kdy už se budete stěhovat?"