Zhltnuto

Místo toho abych vyvažovala hektično, které mě poslední měsíc obklopuje, nějakou klidnou rukodělnou činností, láduji se knížkami. No já vím, že víte, že já a rukodělky…

Kořeny této mé hltavosti byly zasety před dávnými lety, kdy jsme se ve druhé třídě učili číst na rychlost. A tak abych se z toho nezakuckala, aspoň poznámky k některým:

Autobus sebevrahů, Arto Paasilina:

Nenechte se odradit, takové lehčí prázdninové čtení. Vlastně je to o radosti ze života a o umění zasmát se sám sobě. Skupina lidí, kteří by rádi skoncovali se svým životem, cestuje v luxusním autobusu napříč nejen Finskem.

Kati se toužila přestěhovat na venkov, milovala jízdu na koni a biopotraviny. Dříve dělala servírku v baru. Do zemědělských prací se ale moc nehrnula. Dojení se mladušce přímo hnusilo, bála se krav. A prasat nemohla kvůli odpornému smradu ani vystát. V gumácích se jí potily nohy, což jí bránilo účastnit se prací na statku.

Americký problém, Ken Kalfus:

No to už taková oddychovka nebyla. Přiznám se, že pro mě ne ani tolik kvůli tématu 11. září 2001 v New Yorku, jako kvůli přesvědčivému vylíčení rozkladu vztahu Marshalla a Joyce. Možná proto,že je psána tak civilně, působí kniha, tak věrohodně. No až na ten konec… Ukázka je ale ze začátku.

O několik minut později k nim dolehl hrůzu nahánějící zvuk: jaky se z jižní věže ozval výdech… Páry odtančily vmžiku pryč a horní polovina budovy, takových padesát, možná šedesát pater, se naklonila kupředu na nově vzniklém kloubu. Pak se celá budova zhroutila v jediném ladném pohybu do sebe, jako by její konstrukce byla tekutá od okamžiku, kdy byla postavena. Ježíšikriste Joyce! Nepracuje tam náhodou tvůj můž?

Pomalu přikývla. Rukou si zakryla ústa a bradu, aby nebylo viděť, jak dlouze a usilovně bojuje z náznakem úsměvu.

Rok kohouta, Tereza Boučková

Asi jedna z českých knížek, o které se letos na jaře mluví. Kritizována a chválena. Já hned přiznávám, že autorka patří mezi moje oblíbené. Deníkové zápisy nejen o výchově dvou rómských kluků z děcáku a třetího vlastního – o snaze o důvěru a naději, o utápění se v beznaději a zklamáních. Žádné servítky, ze života.

Místo ukázky závěr eseje Terezy Brdečkové z respektu č. 29:

Ano, já nesjsem Tereza Boučková. A upřímně si myslím, že moji blízcí se nanarodili proto, abych je vláčela svými romány. Neudělala jsem si ostudu před obhájci lidských práv a rasisté mne zdraví leda omylem. Přesto si nepřipadám lepší. narozdíl ode mne - od většiny z nás- dala Tereza Boučková dvěma opuštěným dětem aspoň tu šanci.

Průhledy do vyšších sfér

z posledního týdne...
Blízké hlasy z dáli: koncert Scholy Gregoriany Pragensis a japonských buddhistických mnichů v románském sklepení starého Královského paláce Pražského hradu.
Hlava nejdřívě překvapená z japonské duchovní hudby, uši si však posléze zvykly a obzvlášť souzvuk obou těles se jim moc líbil.
Když jsem zavřela oči, cítila jsem jak mě hudba k sobě táhne. Když jsem je otevřela, překvapovala mě barevnost japonských mnišských oděvů kontrastující s bílým oděvem Scholy.
Neděle u Boromejek Pod Petřínem. Mše s řeholními sliby, nová řádová jména, jeptiškovské hábity. Tajemné tajemství střídané s neméně zázračným děním na dětském hřišti…

Tak jde čas

Učinit rozhodnutí. Tak teda jo.
Podepsat rezervační smlouvu, složit zálohu.
Vybrat zda zvolit hypotéku či stavební spoření. Od koho? S kým (tj. kdo nám pomůže s vyřízením? - jedno z klíčových rozhodnutí!!)
Změny v produktech, znovu zvážit výběr. Rozhodnout. Potvrdit výši platů, podepsat, zaplatit za uzavření smluv.
Zajistit výpisy z katastrů, katastrální mapy pozemků.
Smlouva o smlouvě budoucí kupní.
Žádost o finance ze SFRB (státního fondu rozvoje bydlení) – sehnat ručitele, ověřit, zaplatit, podat, čekat, zjišťovat...
Zjistit, že pošta smlouvy po třech týdnech od schválení nedoručila, přesvědčit je k vydání nových smluv, podepsat.
Zjistit, že smlouvy má týden u sebe soused, že pošťačka nám do schránky nedala avízo.
Dozvědět se o schválení úvěru od banky. Podepsat se do kolonky dlužník pod částku s šesti nulami. Na 25 let…
Podepsat kupní a svěřeneckou smlouvu.
Úředně ověřit podpisy – 1, 2, 10x. Potvrdit,že je na katastru provedena vinkulace (omezení dispozičního práva), že je byt zaplombován (na katastrálním úřadě probíhá řízení o převodu nemovitosti) a řízení o změně OP prodávajícího…
Podepsat souhlas k platbám bance, podepsat žádost o vyplacení částky.
Čekat, čekat, čekat…Připadat si jak bluma, co neví…
P.: "Stejně všechno zařizuju já!"
Ze 70%-80% má pravdu. Stejně mi z toho jde hlava kolem.

S úsměvem odpovídat na otázku: "A kdy už se budete stěhovat?"

Květnová poprvé

V posledních dnech se mi zaplnily další dva šuplíky "dnes poprvé". U jednoho si nejsem jistá, zda bych stála o opakování, druhý mě naladil na repete.
Byly to: thajská masáž a první voda...
Šumavské Vltavy v pánské společnosti zkušených jsem se obávala. Naposled jsem v kanoi háčkovala na rybníce, na táboře, někdy v páté třídě. Od čehož už uteklo dost vody...Měla jsem ale trpělivého zadáka a nafukovací kanoe také snesla ledacos. Tuze vydařený slunečný den.
Thajské masáže jsem se neobávala. P. jí dostal v práci a galantně mi ji přenechal (a asi věděl proč)...Už jí totiž jednou zažil(ode mne jako dárek). Ne že by to bylo tak hrozné, jen jsem do té doby nevěděla, kde všude mě může bolet. Prohmatávání celého těla, sval proti kosti. Když už jsem měla jednu ruku za sebou, děsila jsem se, že na řadu přijde ještě druhá. A přišla. A nejen ruka. Až budete rozsezení od počítače, určitě vyzkoušejte. U sebe si nejsem jistá, zda nedám přednost práci na zahrádce nebo pádlování.

Promblémové partie

Pošramocné vztahy bublající pod povrchem zdálivě spojené anglické rodiny.
Každý má nějaký problém.
Čerstvý důchodce George podlehne představě, že ho postihla rakovina.
Jeho manželka Jean má románek.
Jejich prostořeká dcera Kate se odhodlává k druhému sňatku. Vyvoleným je Ray, kterého rodina neschvaluje.
Její bratr Jamie prochází krizí vztahu se svým přítelem.
Bráno jednotlivě, jsou to vlastně obyčejné problémy, to by ovšem nesměly kulminovat právě na svatbě...
Jen v Rayovi se celou dobu pletla. Když přijel, do hodiny všechno šlapalo jako na drátkách....A ještě k tomu uměl kupodivu řídit počasí....když se podívala z okna zjistila, že přestalo pršet a ukázalo se slunce....Tedy místy byl trochu neotesaný. Není jedním z nás, tak by se to taky dalo říct. Ale Jean začalo docházet, že být jedním z nás nemusí nutně znamenat dobrou věc. Možná, že trochu té neotesanosti právě potřebují.
Haddon, Mark: Problémové partie; Argo 2007
P.S. výtečné jako čtení na dovolenou s "in laws". Na uklidněnou...

Cesta s Cestou

V minulém roce se mi hospicové hnutí Cesta domů dostalo do cesty vícekrát (v novinách, na plakátech v tramvaji, jako příjemce sbírek z našich firemních koncertů), až se mi zdálo, že už to není náhoda.
Posbírala jsem odvahu a zkusila se ozvat, jak že to mají s dobrovolníky. Říkala jsem si, mám přece zkušenosti z vysokoškolských návštěv Rajhradu, brigády u řepských boromejek.
Byli moc příjemní, ale hned mi vysvětlili, že pro to, aby člověka pustili do rodin k umírajícím, je nutná absolvence skoro ročního kurzu pro dobrovolníky.
Jé, až za rok do rodin….
Teď mám dobrovolnickou přípravu sestávající z přednáškově povídacíh večerů jednou měsíčně a dvou víkendů za sebou, a přiznávám, že jsem za ní moc vděčná…
Jsem ráda:
- že jsem mohla už od první setkání pocítit tu příjemnou atmosféru, která z lidí, kteří se na činnosti v Cestě domů podílejí, vyzařuje,
- že mohu stále obdivovat jejich přístup k dobrovolníkům, kterým umí dávat najevo, že si jejich byť malé snahy o pomoc váží, že respektují, ať se rozhodnete pro pomoc v jakékoliv formě (nejen v rodinách, ale třeba při plese, koncertě, v knihovně, v obchůdku…),
- že jsem dostala prostor a podněty více přemýšlet o umírání a smrti jako součásti života,
- že jsem se více mohla dozvědět o tom, jaké umírání může být (nemilosrdné konkrétními projevy, ale zároveň obohacující pro ty, kdo jsou přítomni),
-že jsem se v rámci skupiny dobrovolníků seznámila s mnoha zajímavými lidmi.
Jsem po tomto nahlédnutí o něco nejistější, jestli to zvládnu, ale snad je to tak dobře.

Letem světem

Semleta časem na drobky zjišťuji, že zanedbávám svůj blog.
Byla jsem v posledních týdnech rozcestovaná více než zdrávo…

Bylo by škoda nechat zapadnout prodloužený bruselský víkend na konci března, kam nás zaneslo letadlo se „skoro soukromou letuškou“.
Užívali jsme si pohostinství a péče našeho kamaráda, který nám vařil dobroty, půjčoval: - kola Evropské komise, kterými jsme za lijáku drandili Bruselem, - auto, kterým jsme si udělali výlet do krajkově-turistických Brugg, k přímořské tramvaji, k panelákovým plážím.
Při tom ještě stihl pročíst smlouvu o smlouvě budoucí a trochu nás, rozjitřené rozhodováním, uklidnit, že to bude dobré….
Díky.

Za pár dnů po návratu následovalo Bavorsko, tentokrát pracovně.
Už příjezd na místo začal krkolomně. Až na druhý pokus trefa do toho správného ze tří bavorských Ettalů a jako odměna na uvítanou pořádná dubnová chumelenice. Ještě že svěření Angličané dorazili až druhý den.
Čekaly nás vymrzlé, ale krásné barokní kostely (Ottobeuren Wies) s úžasnou akustikou, ve kterých exeterský sbor a orchestr sklízel ovace. Neušly nám ani turisticky provařené zámky Ludvíka Bavorského, rakouský Innsbruck s alpskou kulisou, prohlídka divadla v Oberammergau, kde se každých deset let už od roku 1634 odehrávají slavné pašijové hry ve kterých smí účinkovat pouze místní. Rok před uvedením platí pro ochotníky zákaz stříhání vlasů a vousů, takže už teď se zdejší holiči začínají připravovat na hubený rok 2010.
Nechyběly i drobné adrenalinovky jako např. v mnichovské hledání restaurace s padesáti hladovci v zádech, neúspěšné hledání autobusového parkoviště tamtéž , sběr padesátky žab na příjezdovce k hotelu, ve kterém mě svěření angličtí teenageři hravě strčili do kapsy...

Cestovní maraton se dovršil sobotní severomoravskou jednodenkou.
Uf, nějak cítím, že by to chtělo odpočinek.