Dada večerem

s herdek babama bych nazvala včerejší Ženský bytový seminář pořádaný Fórem 50% a knihovnou Václava Havla v galerii Montmartre.
Snad mě nikdo nenařkne z neuctivosti, myšleno je to veskrze pozitivně, aby bylo jasno! Večer v místnosti, kde dobovou atmosféru evokovalo na šňůře rozvěšené prádlo mezi kterým bylo možno si přečíst o různé formě angažovanosti žen v disentu doplňovaly papuče hostů a vůně domácího štrúdlu.
Zajímavé bylo povídání o pospolitosti disidentských rodin v čase trablů a když se do toho ještě rozproudila bouřlivá diskuze (za účasti Petrušky Šustrové, Jiřiny Šiklové a další dam…)o roli žen v disentu a v dnešní společnosti vyšel z toho velmi příjemný večer.
P.S. dada v názvu je odkazem výrok Václava Havla, který prý takto označil feminismus.

Letem světem Febio festem

Co se týká filmů jsem velký Neználek – netknutý hlavně většinou takzvané filmové klasiky. Na legendární hlášky z českých filmů reaguji s údivně otevřenou pusou, k pobavení ostatních….
To ale neznamená, že když se naskytne příležitost jít do kina, neudělám tak s radostí.
Každoroční Febio mám ráda i když k výběru filmů přistupuji trochu lehkovážně s nadějí, že se i přesto trefím…
Zatím to vychází.
Letošní dva úlovky bych směle doporučila:
Východ-Západ
Tak trochu velkofilm o osudech ruských emigrantů žijících ve Francii, kteří po 2. světové válce uvěřili pozvání „Velkého bratra“ k návratu zpět do ruské vlasti.
Příběh rodiny Alexandra, původem Rusa a jeho francouzské manželky, kteří se každý po svém vyrovnávali s krutou stalinskou realitou Ruska 50. let. Příběh o vůli, lásce i oběti.
Po filmu mě mimo jiné napadalo, zda existuje něco jako ruská duše, ruský charakter a kolik si ho v sobě nesu….
Pan nikdo
Chtěli jste někdy opustit svůj život s jeho každodenními vyjetými kolejemi a prostě zmizet? Málo odvahy asi neměl hrdina filmu, ženatý belgický čtyřicátník, který tak prostě učinil a ocitl se v africkém zapadákově, kde se protloukal od desíti k pěti. Po čase se vrátil zpět a my jsme mohli sledovat, jak se vyvíjel vztah s jeho ženou. Pomalý tok filmu nabízel spousta momentů k zamyšlení, neméně zajímavé pak bylo povídání o filmu v malé kavárenské skupině.
Nevím, jak je to možné, ale zcela jinak celý film nahlížely ženy , jinak muži.
Že by na Marsu a Venuši opravdu něco bylo?

Aimée a Jaguár

Někdy jdu do knihovny s konkrétním tipem, jindy bloumám regály a doufám, že si mě zajímavá knížka přitáhne.
Většinou je ale mojí první volbou, která vychází, police dnes vrácených exemplářů.
Tak jsem narazila i na knížku Aiméé a Jaguár, která mě v posledních dnech polapila.
Příběh o vášnivém vztahu dvou žen, rozdílných jako den a noc na pozadí kulis válečného Berlína.

Lily se chystá vydat do Terezína....
Nechápali jsme, že tam jede s takovou samozřejmostí, jako do lázní, aniž by si uvědomovala nebezpečí. Zprvu jsme jí to taky říkali, a když to nemělo žádný účinek, upozornili jsme jí, že může uškodit i Felici.
V Terezíně se Lily ocitá před závorou. Ukazuje svůj průkaz mateřského kříže a pevným hlasem se ptá na německou úřadovnu. Oberscharführer Rudolf Hindl se na ni oboří: Co chcete?
Jsem na cestě do Brna a chci vás požádat o dovolení, abych směla něco předat své přítelkyni Felici Schragenheimové...
Hindl strne němým údivem a pak se dá do křiku: Poslyšte, co si vlastně myslíte? Něco takového se mi ještě nestalo. Ona si klidně jede do Protektorátu! Vloudí se sem a chce rozdělovat Židům potraviny!Tohle nechám prošetřit! Poslyšte, jak jste k tomu přátelství se Židovkou přišla?... Nejste snad německá žena? Nemáte vůbec žádnou rasovou hrdost?

Sudičkám

Díky za to, že se mi proplétají životem.
Kristýnka: drobounká shrbená bělovlasá stařenka, na níž kromě vzezření nebylo nic babičkovského.
Bývalá paní učitelka, vedoucí přírodovědného kroužku, kam jsem začala chodit někdy v páté třídě. Nezapomenu na její zelený kabát s odznakem strážce Českého krasu, tenisky a šusťákový žlutý batůžek.
Společné výlety, pobyty v Sedmihorkách, spousty sušenek a zákusků které nám všem kupovala. Těžko jsem si zvykala na tykání. Bohužel se kvůli přesunům vytratila z mého života, což jsem si uvědomila, až když už bylo na setkání pozdě.

Zdenka: Přítelkyně, kterou jsme se potkaly při společném docházení do rajhradského hospicu. Tajuplná starší dáma z tajemného náboženského společenství, o jehož pravdě se mne však nikdy nesnažila přesvědčit.
Obdarování, které mi od této skromné paní vyrazilo dech a které nevím, jak vrátit. Prstýnek za promoci stále nosím. Milé dopisy a brněnská setkání.

Jana: Věkem babička, vystupováním něco mezi dámou a metrnicí; svěřená mi Cestou domů k občasnému doprovázení nejen na setkání pro pozůstalé.Bývalá sestra na novorozeneckých odděleních, která však teď, když během jednoho roku doopatrovala své blízké, zůstala sama. Povídáme o všem možném, o šatech i o fungování zdravotnictví.Uvidím, co přinese čas.

Jeníkové a Mařenky

Dlouho jsem chtěla napravit skutečnost, že jsem zůstávala nepolíbena českou klasikou – Prodanou nevěstou. Její novou inscenaci v Národním provázely rozporuplné reakce, to nás s J. ale neodradilo. Mladou paní režisérku měla tu čest poznat jako sympatickou dámu, tak proč nezkusit, zda představení neohodnotíme lépe než kritikové.
Už u vchodu jsme potkávaly okrojované dámy i pány převážně starší generace, seděli pak i v hledišti a vůbec jich nebylo málo. Říkala jsem si, hmm opravdu odvážná režisérská koncepce, asi sboristé, a už jsem si plánovala, jak obsadíme jejich lepší místa.
Jak jsme ale jako vykulené Alenky záhy zjistily, den který jsme si pro představení vybraly byl zároveň 125.výročím otevření Národního divadla. A tak měl projev pan ředitel, pěl spolek Hlahol.
Lidé s folklórním outfitem nepatřili ke sboru, ale do baráčnické obce (sdružení hrdého nejen na své kroje Mařenek a Jeníků).

Ale k samotné opeře, očekávejte klasické nastudování, které se podle mě ke klasickému dílu hodí, odpovídající kulisy, radostné kostýmy, árie, které si budete ještě dlouho pobrukovat.
Máte li tedy stejně jako já mezery ve vzdělání, návštěvu Prodanky v Národním doporučuji.

Kulturní kotrmelce minulého týdne

Rychlá, maďarskými partnery však dobře organizovaná pracovní návštěva Budapešti, kterou jsem si nenechala zkazit ani trojicí svěřených, poněkud puchýřovitých Američanek. I když je pravda, že večeře s cikánskou hudbou, obstarožními tanečnicemi, ale hlavně nadšenými, neustále fotografujícími Japonci byla i na mě moc…
Čas zbývající po odletu dam do mého odjezdu jsem si chtěla užít vyšší kultury, ale bohužel jsem místo Museum of fine Arts zamířila do protější budovy a byla nucena si přiznat, že moje nadšení pro moderní umění je limitované…

Prožitek z dobré kultury mi bohužel nedodal ani nový český film Anglické jahody, který se mi zdál jako promarněná příležitost natočit poutavý příběh roku 1968.
Co z toho vyplývá? Že nemám kapacitu ani na zformulování smysluplné věty na závěr. Promiňte.

Rudá frakce

Taky vás když se řekne RAF napadne zkratka pro britské letectvo, Royal Air Force?
To mi ale nešlo s přehlídkou německého filmu moc do hlavy…
Jednalo se smozřejmě o RAF, pro mě absloventku histiorie (stydím se…) až na pár zaslechnutých drobků dosti neznámou kapitolu německých dějin.
Úvodní film festivalu měl být Baader-Meinhof Komplex, příběh hlavních protagonistů této vícegerenační teroristické organizace.
Tesně před začátkem promítání ovšem do sálu pražského Světozoru vpadli fingovaní teroristé a oznámili, že v film nebyl pro projekci zapůjčen, a proto jsme se museli spokojit s alternativou, příbehem dcery členů RAF druhé generace
Baader-Meinhof komplex je teď v Německu novinkou, snad jeho slíbenou prosincovou premiéru už nikdo nepřekazí.