Cejch

Zdeněk Šmíd vypráví příběh o převážně německých obyvatelích jedné krušnohorské vesnice napříč časem dvacátého století.
Kniha o tom, jak velké dějiny mávají s obyčejnými lidmi, kteří si všechny jejich důsledky musí protrpět sami. O tom, že má li člověk rád krajinu, kde vyrůstal (ať je jakkoli bídná), bude k ní, ať chce nebo ne, připoután po celý život.

"Před sběrným táborem čekaly dlouhé řady venkovanů, že je stráže nestačily do večera prošacovat, děti plakaly. Nezapomeň, že ti to tu všechno patří, hučel děda do chlapečka, dobře si to všechno prohlídni, jednou si pro to přijdeš, vyženeš zloděje země, všechny postřílíš, syčel ten až dosud zcela apolitický stařeček chlapci do obličeje, protože z celého života, který tu zanechal, si směl odnést jenom třicet kilogramů a věděl, že jak cekne, dostane přes hubu a vezmou mu i těch třicet kilo,ba nebyl si ani jist, zda ho ještě nezabijou, už věděl o nešťastné vesnici v Doupovských horách, kde hořeli Němci jako pochodně, připoutáni k ovocným stromům ve vlastních zahradách, žádní esesáci, hospodáři."