Květnová poprvé

V posledních dnech se mi zaplnily další dva šuplíky "dnes poprvé". U jednoho si nejsem jistá, zda bych stála o opakování, druhý mě naladil na repete.
Byly to: thajská masáž a první voda...
Šumavské Vltavy v pánské společnosti zkušených jsem se obávala. Naposled jsem v kanoi háčkovala na rybníce, na táboře, někdy v páté třídě. Od čehož už uteklo dost vody...Měla jsem ale trpělivého zadáka a nafukovací kanoe také snesla ledacos. Tuze vydařený slunečný den.
Thajské masáže jsem se neobávala. P. jí dostal v práci a galantně mi ji přenechal (a asi věděl proč)...Už jí totiž jednou zažil(ode mne jako dárek). Ne že by to bylo tak hrozné, jen jsem do té doby nevěděla, kde všude mě může bolet. Prohmatávání celého těla, sval proti kosti. Když už jsem měla jednu ruku za sebou, děsila jsem se, že na řadu přijde ještě druhá. A přišla. A nejen ruka. Až budete rozsezení od počítače, určitě vyzkoušejte. U sebe si nejsem jistá, zda nedám přednost práci na zahrádce nebo pádlování.

Promblémové partie

Pošramocné vztahy bublající pod povrchem zdálivě spojené anglické rodiny.
Každý má nějaký problém.
Čerstvý důchodce George podlehne představě, že ho postihla rakovina.
Jeho manželka Jean má románek.
Jejich prostořeká dcera Kate se odhodlává k druhému sňatku. Vyvoleným je Ray, kterého rodina neschvaluje.
Její bratr Jamie prochází krizí vztahu se svým přítelem.
Bráno jednotlivě, jsou to vlastně obyčejné problémy, to by ovšem nesměly kulminovat právě na svatbě...
Jen v Rayovi se celou dobu pletla. Když přijel, do hodiny všechno šlapalo jako na drátkách....A ještě k tomu uměl kupodivu řídit počasí....když se podívala z okna zjistila, že přestalo pršet a ukázalo se slunce....Tedy místy byl trochu neotesaný. Není jedním z nás, tak by se to taky dalo říct. Ale Jean začalo docházet, že být jedním z nás nemusí nutně znamenat dobrou věc. Možná, že trochu té neotesanosti právě potřebují.
Haddon, Mark: Problémové partie; Argo 2007
P.S. výtečné jako čtení na dovolenou s "in laws". Na uklidněnou...

Cesta s Cestou

V minulém roce se mi hospicové hnutí Cesta domů dostalo do cesty vícekrát (v novinách, na plakátech v tramvaji, jako příjemce sbírek z našich firemních koncertů), až se mi zdálo, že už to není náhoda.
Posbírala jsem odvahu a zkusila se ozvat, jak že to mají s dobrovolníky. Říkala jsem si, mám přece zkušenosti z vysokoškolských návštěv Rajhradu, brigády u řepských boromejek.
Byli moc příjemní, ale hned mi vysvětlili, že pro to, aby člověka pustili do rodin k umírajícím, je nutná absolvence skoro ročního kurzu pro dobrovolníky.
Jé, až za rok do rodin….
Teď mám dobrovolnickou přípravu sestávající z přednáškově povídacíh večerů jednou měsíčně a dvou víkendů za sebou, a přiznávám, že jsem za ní moc vděčná…
Jsem ráda:
- že jsem mohla už od první setkání pocítit tu příjemnou atmosféru, která z lidí, kteří se na činnosti v Cestě domů podílejí, vyzařuje,
- že mohu stále obdivovat jejich přístup k dobrovolníkům, kterým umí dávat najevo, že si jejich byť malé snahy o pomoc váží, že respektují, ať se rozhodnete pro pomoc v jakékoliv formě (nejen v rodinách, ale třeba při plese, koncertě, v knihovně, v obchůdku…),
- že jsem dostala prostor a podněty více přemýšlet o umírání a smrti jako součásti života,
- že jsem se více mohla dozvědět o tom, jaké umírání může být (nemilosrdné konkrétními projevy, ale zároveň obohacující pro ty, kdo jsou přítomni),
-že jsem se v rámci skupiny dobrovolníků seznámila s mnoha zajímavými lidmi.
Jsem po tomto nahlédnutí o něco nejistější, jestli to zvládnu, ale snad je to tak dobře.

Letem světem

Semleta časem na drobky zjišťuji, že zanedbávám svůj blog.
Byla jsem v posledních týdnech rozcestovaná více než zdrávo…

Bylo by škoda nechat zapadnout prodloužený bruselský víkend na konci března, kam nás zaneslo letadlo se „skoro soukromou letuškou“.
Užívali jsme si pohostinství a péče našeho kamaráda, který nám vařil dobroty, půjčoval: - kola Evropské komise, kterými jsme za lijáku drandili Bruselem, - auto, kterým jsme si udělali výlet do krajkově-turistických Brugg, k přímořské tramvaji, k panelákovým plážím.
Při tom ještě stihl pročíst smlouvu o smlouvě budoucí a trochu nás, rozjitřené rozhodováním, uklidnit, že to bude dobré….
Díky.

Za pár dnů po návratu následovalo Bavorsko, tentokrát pracovně.
Už příjezd na místo začal krkolomně. Až na druhý pokus trefa do toho správného ze tří bavorských Ettalů a jako odměna na uvítanou pořádná dubnová chumelenice. Ještě že svěření Angličané dorazili až druhý den.
Čekaly nás vymrzlé, ale krásné barokní kostely (Ottobeuren Wies) s úžasnou akustikou, ve kterých exeterský sbor a orchestr sklízel ovace. Neušly nám ani turisticky provařené zámky Ludvíka Bavorského, rakouský Innsbruck s alpskou kulisou, prohlídka divadla v Oberammergau, kde se každých deset let už od roku 1634 odehrávají slavné pašijové hry ve kterých smí účinkovat pouze místní. Rok před uvedením platí pro ochotníky zákaz stříhání vlasů a vousů, takže už teď se zdejší holiči začínají připravovat na hubený rok 2010.
Nechyběly i drobné adrenalinovky jako např. v mnichovské hledání restaurace s padesáti hladovci v zádech, neúspěšné hledání autobusového parkoviště tamtéž , sběr padesátky žab na příjezdovce k hotelu, ve kterém mě svěření angličtí teenageři hravě strčili do kapsy...

Cestovní maraton se dovršil sobotní severomoravskou jednodenkou.
Uf, nějak cítím, že by to chtělo odpočinek.

Frei

Po dvou dnech bumlení halami berlínského výstaviště mezi všemi těmi důležitými lidmi vytvářejícími ten pravý obrat světovému cestovnímu ruchu jsem toho měla až nad hlavu. Z posledních sil, obtěžkána spoustou prospektů, které nikdy nemám to srdce vyhodit dříve než doma, jsem se zašla podívat do prodejny CD na Hlavním nádraží.
Wise Guys nikde. Asi jsou alternativa, pomyslela jsem si. Nakonec jsem ale našla odvahu se zeptat. "Ty jsou přece vpředu, v přihrádce vyhrazené číslu dvě německé hitparády."
A tak teď doma poslouchám nové, moje preiérové almum Frei. Jsou tu hity, které vám utkví na poprvé. Nejen mě se tak asi stalo u balady Wir hatten eine gutte Zeit, německofrancouzské Paris nebo svižné Relativ. Některé jiné možná nejsou takové Ohrwurmy, ale po pečlivějším přelouskání textu objevíte skrytou pointu, a ta potěší o to víc.
Díky, že jsem se o nich od vás dozvěděla. Ich hab´ sie releativ gern.

Deutsche highlights

Minulý týden jsem měla to štěstí a smůlu zároveň – oba pocity se střídaly jako na houpačce – pracovně se účastnit dvou veletrhů turistického ruchu propagujících Berlín, Drážďany a Sasko. Musela jsem navštívit spoustu hotelů, usmívat se na nové obchodní partnery a především překousnout a nezakousnout kdákavou průvodkyni, která svou německou angličtinou vyprávěla (nejen) o původu šprévaldských okurek. Leckdy mě to stálo hodně úsilí a znovu jsem si tak uvědomila, že jako „účastník zájezdu“ bych dlouhodobě nepřežila.

Pořadatelé se nás ale snažili pro region opravdu nadchnout a nutno říct, že se jim to v lecčems podařilo. Jeden z večerů zpestřila návštěva berlínské Komische Oper s představením Mozartovy opery Cosi van tutte – pro němčináře: „So machen das alle (Frauen)“, laškovně si pohrávající s tématem nevěry, jak jinak než ženské (autor byl totiž chlap ;-) – Lorenzo da Ponte). První polovina byla nesmělá, zato druhá hýřila spoustou nápadů: scénu odráželo velké sklopené zrdcadlo s červeně světélkujícími spirálami, loutky bývalých milenců mizely v krabicích s naftalínem jako dávno obnošené šaty a do toho všeho jak šumivé víno lehká hudba…

Dalším zážitkem hodným opakování byla jízda videobusem napříč Berlínem, městem, jež za poslední století změnilo tvář, asi jako žádné jiné: ulice, v níž Lola běžela o život, náměstí, kde ztracený starý pán hledal kavárnu svého mládí v Nebi nad Berlínem, paneláky, kde poslední „Goodbye“ dával vznášející se Lenin, rozbombardované ulice jako kulisy filmu Foreign Affair s Marlene Dittrich, asanace toho co zbylo ve snímku Paul a Paula…

Pauzu mezi dvěma městy s velkým M, Drážďany a Berlínem si troufla vyplnit Chemnitz, bývalý Karlmarxstadt. Pravda, snaží se tu: otevřeli ojedinělou galerii moderního umění, opravují scesní vily, ale uznejte, je možné propagovat Havířov jako výtečný turistický cíl? Jenže tenhle má navíc sedmimetrovou bustu Marxe!

Překvapením nakonec bylo nakonec městěčko Freiberg, které dodnes těží rodinné stříbro ze své zašlé stříbrné slávy. Vůbec nic jsem od něj nečekala, ale nadchla mě tu gotická katedrála s krásně tesanou pískovcovou kazatelnicí a nádherně zachovalým romanským portálem „Zlatá brána“, který nese jméno podle své původní barvy. Brána chrámu otevírající cestu ze smrti do života, jak ukazují i plastiky lemující oblouk.

Inu Freiberg je perla, Drážďany jsou skvost, Chemnitz je kačátko, ale Berlín, to je něco úplně jiného…

Slavné pražské vily

Sobotní čekání jsem si zpříjemnila návštěvou knihkupectví, ve kterém mi padlo do oka 3. vydání knihy Slavné pražské vily. Nebyl to sice nejlevnější špás, ale přeci jen jedná se o pevnou vazbu s bohatou fotodokumentací...
Kniha, která je výstupem dlouhodobějšího projektu (zahrnující nejen pražské skvosty) přibližuje známé i méně známé vily hlavního města od baroka po současnost.
Už se těším na realizaci raději časově neomezeného předsevzetí, všechny obejít.