Jeníkové a Mařenky

Dlouho jsem chtěla napravit skutečnost, že jsem zůstávala nepolíbena českou klasikou – Prodanou nevěstou. Její novou inscenaci v Národním provázely rozporuplné reakce, to nás s J. ale neodradilo. Mladou paní režisérku měla tu čest poznat jako sympatickou dámu, tak proč nezkusit, zda představení neohodnotíme lépe než kritikové.
Už u vchodu jsme potkávaly okrojované dámy i pány převážně starší generace, seděli pak i v hledišti a vůbec jich nebylo málo. Říkala jsem si, hmm opravdu odvážná režisérská koncepce, asi sboristé, a už jsem si plánovala, jak obsadíme jejich lepší místa.
Jak jsme ale jako vykulené Alenky záhy zjistily, den který jsme si pro představení vybraly byl zároveň 125.výročím otevření Národního divadla. A tak měl projev pan ředitel, pěl spolek Hlahol.
Lidé s folklórním outfitem nepatřili ke sboru, ale do baráčnické obce (sdružení hrdého nejen na své kroje Mařenek a Jeníků).

Ale k samotné opeře, očekávejte klasické nastudování, které se podle mě ke klasickému dílu hodí, odpovídající kulisy, radostné kostýmy, árie, které si budete ještě dlouho pobrukovat.
Máte li tedy stejně jako já mezery ve vzdělání, návštěvu Prodanky v Národním doporučuji.

Kulturní kotrmelce minulého týdne

Rychlá, maďarskými partnery však dobře organizovaná pracovní návštěva Budapešti, kterou jsem si nenechala zkazit ani trojicí svěřených, poněkud puchýřovitých Američanek. I když je pravda, že večeře s cikánskou hudbou, obstarožními tanečnicemi, ale hlavně nadšenými, neustále fotografujícími Japonci byla i na mě moc…
Čas zbývající po odletu dam do mého odjezdu jsem si chtěla užít vyšší kultury, ale bohužel jsem místo Museum of fine Arts zamířila do protější budovy a byla nucena si přiznat, že moje nadšení pro moderní umění je limitované…

Prožitek z dobré kultury mi bohužel nedodal ani nový český film Anglické jahody, který se mi zdál jako promarněná příležitost natočit poutavý příběh roku 1968.
Co z toho vyplývá? Že nemám kapacitu ani na zformulování smysluplné věty na závěr. Promiňte.

Rudá frakce

Taky vás když se řekne RAF napadne zkratka pro britské letectvo, Royal Air Force?
To mi ale nešlo s přehlídkou německého filmu moc do hlavy…
Jednalo se smozřejmě o RAF, pro mě absloventku histiorie (stydím se…) až na pár zaslechnutých drobků dosti neznámou kapitolu německých dějin.
Úvodní film festivalu měl být Baader-Meinhof Komplex, příběh hlavních protagonistů této vícegerenační teroristické organizace.
Tesně před začátkem promítání ovšem do sálu pražského Světozoru vpadli fingovaní teroristé a oznámili, že v film nebyl pro projekci zapůjčen, a proto jsme se museli spokojit s alternativou, příbehem dcery členů RAF druhé generace
Baader-Meinhof komplex je teď v Německu novinkou, snad jeho slíbenou prosincovou premiéru už nikdo nepřekazí.

Krysí život

Tak se prý zítra opět koná Běh kancelářských krys.
To znamená, že to s dnešní pracovní morálkou dopadne bledě….
Asi se vydám do kumbálu mezi našimi kancelářemi a budu se snažit chytit některou z dam přeživších čtrnáctidenní deratizačním proces (provázený ohromným puchem, probíhající samozřejmě za plného pracovního nasazení).
Rychle jí začnu učit volat mobilem, snad zvládne i unést šanon, když u nás měla tak výtečné podmínky.
Od pořadatelů mám už výjimku na kostýmek.
Její výhra, na kterou sázím, přinese doufám aspoň částečné odčinění příkoří způsobeného společnou koexistencí.
Ať žije práce ve sklepě!!!

Moštování

Plný sad.
Setřást ze stromů, napytlovat a odvést do moštárny.
Malý domek u rybníka s bělovlasými staroušky, kteří kmitali jak v hodinkách.
Jablka se v mžiku nasekala na drť a už se balila do pláten, která se prokládala dřevěnými špalíky.
Jen se člověk otočil, moštovací lis už zabalenou hmotu stlačoval a bylo třeba rychle vyměňovat nádoby do kterých tekla sladká šťáva.
Všude spousta vos.

Z čeho může být městský člověk vyjevený...

68

Nevím, jestli už na Vás letošní 40. výročí okupace nevykukuje odevšad, nedá mi to ale nedoporučit CD v MP3 formátu poskytující 10 hodin komentovaných nahrávek z let 1968-1969, které před nedávnem vydal Radioservis.
Když jsem na Fons chystala tématický program k 21. 8. byla jsem trochu bezradná, jak to pojmout, odkud začít. Na poslední chvíli objevila tyto nahrávky a ponořila se do nich. Tehdejší nálada lidí, jejich nadšení a bezradnost jsou pro mě tím o něco více hmatatelné a pochopitelné. Některé originální stopy jsou tak silné, že jsem si je ani netroufla použít…
Doplněním mozaiky byla pak výstava Koudelkových fotek na Staroměstské radnici. Asi první fotografická výstava, na které se moje mamka rozbrečela.

Nanovo

Myslela jsem si, že mě náš byt velikosti většího nákladního výtahu příliš k srdci nepřirostl.
Jak jsem ho ale včera začala pucovat pro nového obyvatele, padlo na mě trochu teskno z toho, že bydlení v Praze, v bytě s výhledem na Pražský hrad (opravdu) končí.
No, hlavu vzhůru za mě asi nikdo nedá, a tak rovnýma nohama do života v malém městě.
Zkusím sepsat klady a zápory, které zatím bydlení v D. přineslo a snažit se, aby list těch prvních byl delší.
Zatím mám:
-
Byt nestačilo jen vymalovat, jak se na první pohled zdálo
Z třetího podlaží je slyšet mnohé – zavírání aut, sekačky u protějších chatek
Je třeba dříve vstávat a trochu přemýšlet při návratu
Lidé, kteří vás jen zahlédli , vás zdraví na ulici (což asi není 100% negativum, ale musím si zvyknout)
Některé věci/lidé jsou jiné/jiní, než jsem čekala a brečí jen malé holky ve školce

+
Od sousedů jsme dostali švestky
Máme troubu
Víc prostoru
Balkon
Nová lokalita umožňuje uskladnit kolo,
tak jsem si své první opravdické kolo od dob stříbrného Pionýra 22 koupila
Jezdí se na něm fajně
Okolí paráda