Cejch

Zdeněk Šmíd vypráví příběh o převážně německých obyvatelích jedné krušnohorské vesnice napříč časem dvacátého století.
Kniha o tom, jak velké dějiny mávají s obyčejnými lidmi, kteří si všechny jejich důsledky musí protrpět sami. O tom, že má li člověk rád krajinu, kde vyrůstal (ať je jakkoli bídná), bude k ní, ať chce nebo ne, připoután po celý život.

"Před sběrným táborem čekaly dlouhé řady venkovanů, že je stráže nestačily do večera prošacovat, děti plakaly. Nezapomeň, že ti to tu všechno patří, hučel děda do chlapečka, dobře si to všechno prohlídni, jednou si pro to přijdeš, vyženeš zloděje země, všechny postřílíš, syčel ten až dosud zcela apolitický stařeček chlapci do obličeje, protože z celého života, který tu zanechal, si směl odnést jenom třicet kilogramů a věděl, že jak cekne, dostane přes hubu a vezmou mu i těch třicet kilo,ba nebyl si ani jist, zda ho ještě nezabijou, už věděl o nešťastné vesnici v Doupovských horách, kde hořeli Němci jako pochodně, připoutáni k ovocným stromům ve vlastních zahradách, žádní esesáci, hospodáři."

Ženeva

Vypadá, že je to nyní velmi populární místo:-)

Její návštěvu jsem brala trochu lehkovážně, a tak jsem jen těsně před odletem chňapla v knihovně dva průvodce Švýcarskem, do kterých jsem jukla v letadle…
Nakonec mě toto město s mezinárodním renomé přivítalo shovívavě.
Moje couchsurferské výkřiky /prosby o ubytování/ z týdnů před příjezdem zůstávaly nevyslyšeny, na opravdu poslední chvíli jsem naštěstí na netu objevila tajemný protestantský hostel pouze pro dámy.
Poprosila jsem o nocleh, který mi byl přislíben. Přiletěla jsem pozdě večer a kolem půlnoci jsem se konečně ocitla v skoro liduprázdném centru města hledajíc ubytko. Našla jsem ho naproti ženevské katedrále s cedulkou na dveřích "klíče si vyzvedněte v hotelu za rohem a uložte se do postele 56". Trochu jsem tápala ve tmě staré budovy a nakonec se uložila do první volné postele (asi jako v pohádce o Mišutkovi). Noc provázely kostelní zvony v čtvrthodinových intervalech.
Ráno se Ženeva představila jako střízlivá dáma kolem čtyřiceti v hnědo-šedém kostýmku s výrazným šperkem svého jezera umocněným vysokým vodotryskem.
Při procházce ulicemi, zrovna když už jsem byla chozením s batohem trochu uondaná, jsem náhodu narazila na kostel, ve kterém právě začínala Taizé modlitba. Lidé různého věku i jazyků se tu na třicet minut sladili v jednoduchých melodiích…
Zbývala jen čokoládová tečka pro posilnění na další švýcarská dobrodružství.

Václav

To že se natáčí film, který zpracovává příběh jedné z milostí udělené prezidentem Václavem Havlem, mi přiznávám se nějak uniklo.
Dozvěděla jsem se o něm až s nabídkou lístků na jeho premiéru a ty se neodmítají…
Film kde hlavní roli lehce vyšinutého vesnického „týpka“ hraje Ivan Trojan, hlavně ze začátku připomene atmosféru Vesničko má středisková. Pak se ale příběh více zaplétá... Asi čtyřicetiletý Václav, který žije se svoji matkou v chátrajícím stavení na okraji vesnice to v životě nemá lehké, snadné to ale nemají jeho ani blízcí – hlavně právě matka ve velmi přesvědčivém podání Emílie Vašáryové, Václavův rozporuplný brácha František a i další ve vesnici, kteří musí snášet jeho nápady a zvláštní smysl pro spravedlnost. Poklidný tok příběhu (který dokresluje hudba J.P. Muchowa) vyostří spor obou bratrů o lásku Františkovy milenky Lídy…
Pointu filmu se dále myslím neslušní prozrazovat.
Jak říkali v úvodním slovu před filmem, premiéroví diváci - v případě našeho sálu neplatící, mohou pro film udělat to, že ho doporučí svým známým. A to já s radostí dělám.

Hledání

Začali jsme se sháněním většího bytu. Tedy někdy mám pocit, že nalezení rozměrnějšího bytu zajímá jen mě... Na mé úpění, že ceny snad den ode dne stoupají se mi totiž dostává odpovědi, že panikařím a že dnes večer to přece nebudeme řešit, protože ještě není hotový program na zítřejší skautskou schůzku (aby nevznikla mýlka, mám samozřejmě skauting a skautský program zvláště RÁDA).
Někdy se nám ale přeci jen podaří se shodnout na termínu s prodejcem nebo realitním makléřem, hodit skautskou schůzku či jinou aktivitu přes palubu či ji alespoň vytěsnit do sklepa mysli a vydat se na lov.
Asi ale ještě nemáme vycvičeny ty správné lovecké vlastnosti, ba co více ani nevíme, jaké to ty správné jsou. Máme být pravdomluvní a říkat vše na rovinu („Víte to je teprve první byt, který jsme navštívili…") nebo se máme tvářit neprůstřelně a mlžit? Skautská srdce nabádají k pravdomluvnosti, ďáblík neúprosného trhu s nemovitostmi velí opak.
Proti nám hrají:
a) Nedostatek času k obcházení. Zdá se mi, že by to chtělo speciální „hledací dovolenou" – asi bychom pak mohli lépe ocenit výhled do lesa a nebrejlit do černočerné tmy za oknem jako sůvy.
b) Nerozhodnost. Co je akceptovatelné (jsem cimprlich, když se mi nelíbí silnice za oknem) a kde už se dá možná i po zbytek života žít? Nedá se to vlastně přežít všude –typicky šťourá onen skautský duch.
c) Nevyjasněnost lokality. V Praze nebo lehce za Prahou? Ano já vím Šumava je krásná, ale… No zatím hledáme hlavním městě a lehce od něj; dojíždění versus onen temný ale jistě krásný les hned za humny? Včera se u nás rozléhalo jásání nad 4+1 v Deštném v Orlických horách a nad krásami Ústí and Labem. Jak tohle dopadne...
d) Spousty těch strašáků jako je blížící se zvýšení DPH, vyšší hypotéky apod.

Jak to vypadá, budeme se tím ale muset nějak prokousat, protože pečené byty samy do pusy nelítají. Teda zatím jsem žádný takový inzerát neobjevila.

Štreit u Zvonu

V neděli jsme se vypravili na souhrnnou výstavu fotografa Jindřicha Štreita, která se koná do 3. 2.2008 v Domě U Kamenného zvonu.
V nejrozsáhlejším cyklu "Vesnice je svět" rychle vklouznete do nedávné minulosti. Podíváte se do soukromých obýváků, vesnic zpackaných socialismem, potkáte se
s lidmi, ze kterých číší všechno jen ne budovatelské nadšení,vzpomenete si jaké jste nosili teplákové soupravy, když jste byli ještě malí usmrkanci.
V dalších cyklech vniklých většinou po roce 1989 jsem našla i moje oblíbené běžící jeptišky z Králík (nostalgické vzpomínky na koleje). Jsou tu smutné i veselé obrázky z Ruska, Anglie, Rakouska i Česka.
Zdá se mi, že všechny fotografie mají i přes rozdílnost námětů společný lidský pohled na člověka i ve všednosti jeho života.

Po americku - podruhé

Obchodní střediska roztahující se za městy, zatímco ta o něco menší v centrech jsou prázdná, obchody zrušené. Lidé dali prostě přednost těm větším. Jak to bude za pár let u nás?
Pictured Rock National lakeshore
Q - přiznávám, že jsem v koncích.
Roads – vylidněné silnice protínající podzimní lesy směřující na sever ke kanadské hranici. Často podél nich najdete mývaly nebo ježury, kteří včas nestihli přeběhnout…
Sleeping bear dunes - malý kousek Sahary nebo velké pískoviště, záleží na úhlu pohledu. Prapodivné rostliny a západ slunce jako z hodně romantického filmu.
Trains. Stříbrné dvoupatrové vlaky do Chicaga. Držátka na průkazky, cestující, kteří se rádi dají do řeči. Vlastně si chtějí povídat nejen cestující, ráda se s vámi dá do řeči profi venčička psů, lidé v obchodě, číšnice v restauraci. Pro mě zalezlou do ulity to byl docela nezvyk.
USA z pohledu americké novinářky Dinah Spritzer (Respekt, č. 39, s.45) "Představa, že Američané jsou srdeční, protože jsou povrchní je prostě idiotská. My jsme kultura navzájem si cizích lidí. Jak Spojené státy rostly, stěhovali sjem se do cizích míst a být vlídný k cizím lidem, byl jediný způsob jak si udělat přátele." Asi na to měco bude...
Vlajky jsou tu všudypřítomné. Truchlící vesnice za svého vojáka padlého v Afghánistánu jimi vyzdobila opravdu každý kout.
Wisconsin – Diary land/mlékařský stát. Slogan z poznávacích značek.
XXL – velikost drtivé většiny všech amerických porcí. Brzy jsme se naučili dělit si je na půl, ale i tak nebylo vždy v našich silách je spořádat.
Yýýý už nevím co napsat pod některá zapeklitá písmenka a kam bych vtěsnala to, ještě stojí za zmínku. Třeba o všudepřítomných kostelech, skoro každý ale patří jiné církvi: metodisté, presbyteriáni, katolíci, ale i Voda života, Kámen života – až z toho šla hlava kolem. My jsme byli s hostiteli třikrát u luteránů – poprvé jsem si myslela, že jsme na pop-coutryovém koncertě, podruhé to byla konzervativnější verze skoro evropského střihu a potřetí mi už hudba ve stylu Pavla Bobka ani nevadila, navíc když místní pastor nekázal vůbec špatně.
Záchodky (veřejné) – všude dostupné a vždy zadarmo. Ještě lepší byla taktéž všudypřítomná pítka. Teploty byly totiž nezvykle nepodzimní a šplhaly až ke 30°C.

Tamara

Tamara byla a je fajn holka, občas mi to ale jako nezkušené oddílové vedoucí dovedla ve svých "teenage" letech pěkně osolit. No, neměla to sama taky lehký, v rodině se objevil problém s automaty, maminka začala žít s přítelkyní...
Držely jsme Tamaře palce, tak jako i jinejm, který to v naší holčící partě neměly doma snadný. Myslím, že držely a podržely i ony mě.
Minulý týden jsem Tamaru potkala před Fišerem v Kaprovce. Slušelo jí to. Přes jedno rameno velkou tašku, přes druhé přehozenou brašnu s notebookem. Začala s pedagogikou na fildě, dělá asistenku jedné módní návrhářce.
Říkala, že seminárku chystá o Skautingu, právě spěchala na oddílovou radu.

Měla jsem ze setkání radost, radost z toho, že to více či méně neumělé snažení s velkým S má smysl.