Letem světem

Semleta časem na drobky zjišťuji, že zanedbávám svůj blog.
Byla jsem v posledních týdnech rozcestovaná více než zdrávo…

Bylo by škoda nechat zapadnout prodloužený bruselský víkend na konci března, kam nás zaneslo letadlo se „skoro soukromou letuškou“.
Užívali jsme si pohostinství a péče našeho kamaráda, který nám vařil dobroty, půjčoval: - kola Evropské komise, kterými jsme za lijáku drandili Bruselem, - auto, kterým jsme si udělali výlet do krajkově-turistických Brugg, k přímořské tramvaji, k panelákovým plážím.
Při tom ještě stihl pročíst smlouvu o smlouvě budoucí a trochu nás, rozjitřené rozhodováním, uklidnit, že to bude dobré….
Díky.

Za pár dnů po návratu následovalo Bavorsko, tentokrát pracovně.
Už příjezd na místo začal krkolomně. Až na druhý pokus trefa do toho správného ze tří bavorských Ettalů a jako odměna na uvítanou pořádná dubnová chumelenice. Ještě že svěření Angličané dorazili až druhý den.
Čekaly nás vymrzlé, ale krásné barokní kostely (Ottobeuren Wies) s úžasnou akustikou, ve kterých exeterský sbor a orchestr sklízel ovace. Neušly nám ani turisticky provařené zámky Ludvíka Bavorského, rakouský Innsbruck s alpskou kulisou, prohlídka divadla v Oberammergau, kde se každých deset let už od roku 1634 odehrávají slavné pašijové hry ve kterých smí účinkovat pouze místní. Rok před uvedením platí pro ochotníky zákaz stříhání vlasů a vousů, takže už teď se zdejší holiči začínají připravovat na hubený rok 2010.
Nechyběly i drobné adrenalinovky jako např. v mnichovské hledání restaurace s padesáti hladovci v zádech, neúspěšné hledání autobusového parkoviště tamtéž , sběr padesátky žab na příjezdovce k hotelu, ve kterém mě svěření angličtí teenageři hravě strčili do kapsy...

Cestovní maraton se dovršil sobotní severomoravskou jednodenkou.
Uf, nějak cítím, že by to chtělo odpočinek.

Frei

Po dvou dnech bumlení halami berlínského výstaviště mezi všemi těmi důležitými lidmi vytvářejícími ten pravý obrat světovému cestovnímu ruchu jsem toho měla až nad hlavu. Z posledních sil, obtěžkána spoustou prospektů, které nikdy nemám to srdce vyhodit dříve než doma, jsem se zašla podívat do prodejny CD na Hlavním nádraží.
Wise Guys nikde. Asi jsou alternativa, pomyslela jsem si. Nakonec jsem ale našla odvahu se zeptat. "Ty jsou přece vpředu, v přihrádce vyhrazené číslu dvě německé hitparády."
A tak teď doma poslouchám nové, moje preiérové almum Frei. Jsou tu hity, které vám utkví na poprvé. Nejen mě se tak asi stalo u balady Wir hatten eine gutte Zeit, německofrancouzské Paris nebo svižné Relativ. Některé jiné možná nejsou takové Ohrwurmy, ale po pečlivějším přelouskání textu objevíte skrytou pointu, a ta potěší o to víc.
Díky, že jsem se o nich od vás dozvěděla. Ich hab´ sie releativ gern.

Deutsche highlights

Minulý týden jsem měla to štěstí a smůlu zároveň – oba pocity se střídaly jako na houpačce – pracovně se účastnit dvou veletrhů turistického ruchu propagujících Berlín, Drážďany a Sasko. Musela jsem navštívit spoustu hotelů, usmívat se na nové obchodní partnery a především překousnout a nezakousnout kdákavou průvodkyni, která svou německou angličtinou vyprávěla (nejen) o původu šprévaldských okurek. Leckdy mě to stálo hodně úsilí a znovu jsem si tak uvědomila, že jako „účastník zájezdu“ bych dlouhodobě nepřežila.

Pořadatelé se nás ale snažili pro region opravdu nadchnout a nutno říct, že se jim to v lecčems podařilo. Jeden z večerů zpestřila návštěva berlínské Komische Oper s představením Mozartovy opery Cosi van tutte – pro němčináře: „So machen das alle (Frauen)“, laškovně si pohrávající s tématem nevěry, jak jinak než ženské (autor byl totiž chlap ;-) – Lorenzo da Ponte). První polovina byla nesmělá, zato druhá hýřila spoustou nápadů: scénu odráželo velké sklopené zrdcadlo s červeně světélkujícími spirálami, loutky bývalých milenců mizely v krabicích s naftalínem jako dávno obnošené šaty a do toho všeho jak šumivé víno lehká hudba…

Dalším zážitkem hodným opakování byla jízda videobusem napříč Berlínem, městem, jež za poslední století změnilo tvář, asi jako žádné jiné: ulice, v níž Lola běžela o život, náměstí, kde ztracený starý pán hledal kavárnu svého mládí v Nebi nad Berlínem, paneláky, kde poslední „Goodbye“ dával vznášející se Lenin, rozbombardované ulice jako kulisy filmu Foreign Affair s Marlene Dittrich, asanace toho co zbylo ve snímku Paul a Paula…

Pauzu mezi dvěma městy s velkým M, Drážďany a Berlínem si troufla vyplnit Chemnitz, bývalý Karlmarxstadt. Pravda, snaží se tu: otevřeli ojedinělou galerii moderního umění, opravují scesní vily, ale uznejte, je možné propagovat Havířov jako výtečný turistický cíl? Jenže tenhle má navíc sedmimetrovou bustu Marxe!

Překvapením nakonec bylo nakonec městěčko Freiberg, které dodnes těží rodinné stříbro ze své zašlé stříbrné slávy. Vůbec nic jsem od něj nečekala, ale nadchla mě tu gotická katedrála s krásně tesanou pískovcovou kazatelnicí a nádherně zachovalým romanským portálem „Zlatá brána“, který nese jméno podle své původní barvy. Brána chrámu otevírající cestu ze smrti do života, jak ukazují i plastiky lemující oblouk.

Inu Freiberg je perla, Drážďany jsou skvost, Chemnitz je kačátko, ale Berlín, to je něco úplně jiného…

Slavné pražské vily

Sobotní čekání jsem si zpříjemnila návštěvou knihkupectví, ve kterém mi padlo do oka 3. vydání knihy Slavné pražské vily. Nebyl to sice nejlevnější špás, ale přeci jen jedná se o pevnou vazbu s bohatou fotodokumentací...
Kniha, která je výstupem dlouhodobějšího projektu (zahrnující nejen pražské skvosty) přibližuje známé i méně známé vily hlavního města od baroka po současnost.
Už se těším na realizaci raději časově neomezeného předsevzetí, všechny obejít.

Velmi modré oči

Během posledního měsíce už druhá žensky černošská knížka, která se mi dostala do ruky. Po Barvě nachu další příběh o smutném dětství, příběh snu o štěstí za reality více než drsné...
O tom jak život jedince často určuje to, jak ho vidí ostatní.
O slabosti, která slabochy vede ke krutosti, o utrpení, ze kterého je nejsnadnější cestou únik. Happyend se nekoná...
"Co je s tvýma očima?"
"Chtěla bych je modré." Mydlík našpulil rty a pohladil si jazykem zlatou plombu. Napadlo ho, že je to jedna z nejfanatičtějších a zároveň nejlogičtějších žádostí, jaké kdy slyšel. Ta malá ošklivá holčička přišla žádat o krásu.

Toni Morrison, české vydání z roku 1995.

Malé odvahy

Překonání sama sebe může mít různé podoby. Nevím jak vám, ale mě se pod tímto souslovím většinou vybaví něco ne úplně příjemného, avšak zdravého, prospěšného, užitečného apod.
Něco trochu připomínající Foglarovo "Letos poprvé" (jsem se koupal ve studené vodě, cvičil při otevřeném okně …).
Když jsem včera dopíjela poslední doušek horké čokolády, napadlo mě, jaká jsou moje malá (ale zásadní;-)překonání v průběhu zhruba deseti let, a přišla jsem na následující:
Dnes poprvé jsem se prošla Brnem, aniž bych si nervózně sundala náušnice delší než 3 centimetry
Dnes poprvé jsem se odvážila zkontrolovat si vařící rýži v kolejní kuchyňce, i když zde byli přítomni cizí lidé
Dnes poprvé jsem nevyběhla z obchodu, když se mě prodavačka zeptala: "Co si přejete?" a já byla jen na "čumendě"
Dnes poprvé jsem zašla sama do kavárny číst si knížku – 15. 01. 2008
Při vzpomínání na některá ta úsměvná překonání jsem si uvědomila, že jejich realizace bývá mnohdy docela příjemná. A často dodá odvahu i k větším věcem.
Jaké by byly ty Vaše?

Kuchařky

Aby bylo jasno od začátku, na mysli mám ty knížky plné receptů s uhmatanými a leckdy i umaštěnými okraji. Dříve rozhodně nepatřily mezi tituly po kterých bych se pídila v knihkupectvích. Asi jsem se trochu styděla přiznat, že mě baví něco tak "přízemního" jako vaření, a tak jsem se při svých začátečnických kreacích doptávala na vyzkoušené fígle ostatních nebo později spoléhala na bleskovou inspiraci na webu.
I teď, když už připustím, že práce s vařečkou je jedna z mála domácích aktivit, které mě baví, v obchodě s knížkami nemířím k titulům o vaření. Proto mi Kuchařka pro dceru padla do oka díky internetovému bistru. Líbil se mi milý styl autorky, které zdá se záleží na těch, pro které své dobroty chystá. A s ostatními se o ně podělí s radostí. Ta je znát právě i z knížky, která se objevila pod stromkem. A tak jsem letošní vánoce zabořila nos do stránek a objevovala: bramborovou etudu, etudu pro mlsný jazýček, etudu o návštěvě přes noc… Možná naštěstí pro naše tělesné schránky se mi na realizaci příliš času nedostává…
"Na pravidelné večeři obnášející rohlík s vlašským salátem byste nemohli přežít ani studentský život, natož ten rodinný. Ale protože ani teplé večeře nejsou zárukou spokojeného manželství, občas neuškodí usnadnit si život a práci v kuchyni a naservírovat pečivo. Tedy snad raději pečivo s něčím."