Slavné pražské vily

Sobotní čekání jsem si zpříjemnila návštěvou knihkupectví, ve kterém mi padlo do oka 3. vydání knihy Slavné pražské vily. Nebyl to sice nejlevnější špás, ale přeci jen jedná se o pevnou vazbu s bohatou fotodokumentací...
Kniha, která je výstupem dlouhodobějšího projektu (zahrnující nejen pražské skvosty) přibližuje známé i méně známé vily hlavního města od baroka po současnost.
Už se těším na realizaci raději časově neomezeného předsevzetí, všechny obejít.

Velmi modré oči

Během posledního měsíce už druhá žensky černošská knížka, která se mi dostala do ruky. Po Barvě nachu další příběh o smutném dětství, příběh snu o štěstí za reality více než drsné...
O tom jak život jedince často určuje to, jak ho vidí ostatní.
O slabosti, která slabochy vede ke krutosti, o utrpení, ze kterého je nejsnadnější cestou únik. Happyend se nekoná...
"Co je s tvýma očima?"
"Chtěla bych je modré." Mydlík našpulil rty a pohladil si jazykem zlatou plombu. Napadlo ho, že je to jedna z nejfanatičtějších a zároveň nejlogičtějších žádostí, jaké kdy slyšel. Ta malá ošklivá holčička přišla žádat o krásu.

Toni Morrison, české vydání z roku 1995.

Malé odvahy

Překonání sama sebe může mít různé podoby. Nevím jak vám, ale mě se pod tímto souslovím většinou vybaví něco ne úplně příjemného, avšak zdravého, prospěšného, užitečného apod.
Něco trochu připomínající Foglarovo "Letos poprvé" (jsem se koupal ve studené vodě, cvičil při otevřeném okně …).
Když jsem včera dopíjela poslední doušek horké čokolády, napadlo mě, jaká jsou moje malá (ale zásadní;-)překonání v průběhu zhruba deseti let, a přišla jsem na následující:
Dnes poprvé jsem se prošla Brnem, aniž bych si nervózně sundala náušnice delší než 3 centimetry
Dnes poprvé jsem se odvážila zkontrolovat si vařící rýži v kolejní kuchyňce, i když zde byli přítomni cizí lidé
Dnes poprvé jsem nevyběhla z obchodu, když se mě prodavačka zeptala: "Co si přejete?" a já byla jen na "čumendě"
Dnes poprvé jsem zašla sama do kavárny číst si knížku – 15. 01. 2008
Při vzpomínání na některá ta úsměvná překonání jsem si uvědomila, že jejich realizace bývá mnohdy docela příjemná. A často dodá odvahu i k větším věcem.
Jaké by byly ty Vaše?

Kuchařky

Aby bylo jasno od začátku, na mysli mám ty knížky plné receptů s uhmatanými a leckdy i umaštěnými okraji. Dříve rozhodně nepatřily mezi tituly po kterých bych se pídila v knihkupectvích. Asi jsem se trochu styděla přiznat, že mě baví něco tak "přízemního" jako vaření, a tak jsem se při svých začátečnických kreacích doptávala na vyzkoušené fígle ostatních nebo později spoléhala na bleskovou inspiraci na webu.
I teď, když už připustím, že práce s vařečkou je jedna z mála domácích aktivit, které mě baví, v obchodě s knížkami nemířím k titulům o vaření. Proto mi Kuchařka pro dceru padla do oka díky internetovému bistru. Líbil se mi milý styl autorky, které zdá se záleží na těch, pro které své dobroty chystá. A s ostatními se o ně podělí s radostí. Ta je znát právě i z knížky, která se objevila pod stromkem. A tak jsem letošní vánoce zabořila nos do stránek a objevovala: bramborovou etudu, etudu pro mlsný jazýček, etudu o návštěvě přes noc… Možná naštěstí pro naše tělesné schránky se mi na realizaci příliš času nedostává…
"Na pravidelné večeři obnášející rohlík s vlašským salátem byste nemohli přežít ani studentský život, natož ten rodinný. Ale protože ani teplé večeře nejsou zárukou spokojeného manželství, občas neuškodí usnadnit si život a práci v kuchyni a naservírovat pečivo. Tedy snad raději pečivo s něčím."

Cejch

Zdeněk Šmíd vypráví příběh o převážně německých obyvatelích jedné krušnohorské vesnice napříč časem dvacátého století.
Kniha o tom, jak velké dějiny mávají s obyčejnými lidmi, kteří si všechny jejich důsledky musí protrpět sami. O tom, že má li člověk rád krajinu, kde vyrůstal (ať je jakkoli bídná), bude k ní, ať chce nebo ne, připoután po celý život.

"Před sběrným táborem čekaly dlouhé řady venkovanů, že je stráže nestačily do večera prošacovat, děti plakaly. Nezapomeň, že ti to tu všechno patří, hučel děda do chlapečka, dobře si to všechno prohlídni, jednou si pro to přijdeš, vyženeš zloděje země, všechny postřílíš, syčel ten až dosud zcela apolitický stařeček chlapci do obličeje, protože z celého života, který tu zanechal, si směl odnést jenom třicet kilogramů a věděl, že jak cekne, dostane přes hubu a vezmou mu i těch třicet kilo,ba nebyl si ani jist, zda ho ještě nezabijou, už věděl o nešťastné vesnici v Doupovských horách, kde hořeli Němci jako pochodně, připoutáni k ovocným stromům ve vlastních zahradách, žádní esesáci, hospodáři."

Ženeva

Vypadá, že je to nyní velmi populární místo:-)

Její návštěvu jsem brala trochu lehkovážně, a tak jsem jen těsně před odletem chňapla v knihovně dva průvodce Švýcarskem, do kterých jsem jukla v letadle…
Nakonec mě toto město s mezinárodním renomé přivítalo shovívavě.
Moje couchsurferské výkřiky /prosby o ubytování/ z týdnů před příjezdem zůstávaly nevyslyšeny, na opravdu poslední chvíli jsem naštěstí na netu objevila tajemný protestantský hostel pouze pro dámy.
Poprosila jsem o nocleh, který mi byl přislíben. Přiletěla jsem pozdě večer a kolem půlnoci jsem se konečně ocitla v skoro liduprázdném centru města hledajíc ubytko. Našla jsem ho naproti ženevské katedrále s cedulkou na dveřích "klíče si vyzvedněte v hotelu za rohem a uložte se do postele 56". Trochu jsem tápala ve tmě staré budovy a nakonec se uložila do první volné postele (asi jako v pohádce o Mišutkovi). Noc provázely kostelní zvony v čtvrthodinových intervalech.
Ráno se Ženeva představila jako střízlivá dáma kolem čtyřiceti v hnědo-šedém kostýmku s výrazným šperkem svého jezera umocněným vysokým vodotryskem.
Při procházce ulicemi, zrovna když už jsem byla chozením s batohem trochu uondaná, jsem náhodu narazila na kostel, ve kterém právě začínala Taizé modlitba. Lidé různého věku i jazyků se tu na třicet minut sladili v jednoduchých melodiích…
Zbývala jen čokoládová tečka pro posilnění na další švýcarská dobrodružství.

Václav

To že se natáčí film, který zpracovává příběh jedné z milostí udělené prezidentem Václavem Havlem, mi přiznávám se nějak uniklo.
Dozvěděla jsem se o něm až s nabídkou lístků na jeho premiéru a ty se neodmítají…
Film kde hlavní roli lehce vyšinutého vesnického „týpka“ hraje Ivan Trojan, hlavně ze začátku připomene atmosféru Vesničko má středisková. Pak se ale příběh více zaplétá... Asi čtyřicetiletý Václav, který žije se svoji matkou v chátrajícím stavení na okraji vesnice to v životě nemá lehké, snadné to ale nemají jeho ani blízcí – hlavně právě matka ve velmi přesvědčivém podání Emílie Vašáryové, Václavův rozporuplný brácha František a i další ve vesnici, kteří musí snášet jeho nápady a zvláštní smysl pro spravedlnost. Poklidný tok příběhu (který dokresluje hudba J.P. Muchowa) vyostří spor obou bratrů o lásku Františkovy milenky Lídy…
Pointu filmu se dále myslím neslušní prozrazovat.
Jak říkali v úvodním slovu před filmem, premiéroví diváci - v případě našeho sálu neplatící, mohou pro film udělat to, že ho doporučí svým známým. A to já s radostí dělám.