Frei

Po dvou dnech bumlení halami berlínského výstaviště mezi všemi těmi důležitými lidmi vytvářejícími ten pravý obrat světovému cestovnímu ruchu jsem toho měla až nad hlavu. Z posledních sil, obtěžkána spoustou prospektů, které nikdy nemám to srdce vyhodit dříve než doma, jsem se zašla podívat do prodejny CD na Hlavním nádraží.
Wise Guys nikde. Asi jsou alternativa, pomyslela jsem si. Nakonec jsem ale našla odvahu se zeptat. "Ty jsou přece vpředu, v přihrádce vyhrazené číslu dvě německé hitparády."
A tak teď doma poslouchám nové, moje preiérové almum Frei. Jsou tu hity, které vám utkví na poprvé. Nejen mě se tak asi stalo u balady Wir hatten eine gutte Zeit, německofrancouzské Paris nebo svižné Relativ. Některé jiné možná nejsou takové Ohrwurmy, ale po pečlivějším přelouskání textu objevíte skrytou pointu, a ta potěší o to víc.
Díky, že jsem se o nich od vás dozvěděla. Ich hab´ sie releativ gern.

Deutsche highlights

Minulý týden jsem měla to štěstí a smůlu zároveň – oba pocity se střídaly jako na houpačce – pracovně se účastnit dvou veletrhů turistického ruchu propagujících Berlín, Drážďany a Sasko. Musela jsem navštívit spoustu hotelů, usmívat se na nové obchodní partnery a především překousnout a nezakousnout kdákavou průvodkyni, která svou německou angličtinou vyprávěla (nejen) o původu šprévaldských okurek. Leckdy mě to stálo hodně úsilí a znovu jsem si tak uvědomila, že jako „účastník zájezdu“ bych dlouhodobě nepřežila.

Pořadatelé se nás ale snažili pro region opravdu nadchnout a nutno říct, že se jim to v lecčems podařilo. Jeden z večerů zpestřila návštěva berlínské Komische Oper s představením Mozartovy opery Cosi van tutte – pro němčináře: „So machen das alle (Frauen)“, laškovně si pohrávající s tématem nevěry, jak jinak než ženské (autor byl totiž chlap ;-) – Lorenzo da Ponte). První polovina byla nesmělá, zato druhá hýřila spoustou nápadů: scénu odráželo velké sklopené zrdcadlo s červeně světélkujícími spirálami, loutky bývalých milenců mizely v krabicích s naftalínem jako dávno obnošené šaty a do toho všeho jak šumivé víno lehká hudba…

Dalším zážitkem hodným opakování byla jízda videobusem napříč Berlínem, městem, jež za poslední století změnilo tvář, asi jako žádné jiné: ulice, v níž Lola běžela o život, náměstí, kde ztracený starý pán hledal kavárnu svého mládí v Nebi nad Berlínem, paneláky, kde poslední „Goodbye“ dával vznášející se Lenin, rozbombardované ulice jako kulisy filmu Foreign Affair s Marlene Dittrich, asanace toho co zbylo ve snímku Paul a Paula…

Pauzu mezi dvěma městy s velkým M, Drážďany a Berlínem si troufla vyplnit Chemnitz, bývalý Karlmarxstadt. Pravda, snaží se tu: otevřeli ojedinělou galerii moderního umění, opravují scesní vily, ale uznejte, je možné propagovat Havířov jako výtečný turistický cíl? Jenže tenhle má navíc sedmimetrovou bustu Marxe!

Překvapením nakonec bylo nakonec městěčko Freiberg, které dodnes těží rodinné stříbro ze své zašlé stříbrné slávy. Vůbec nic jsem od něj nečekala, ale nadchla mě tu gotická katedrála s krásně tesanou pískovcovou kazatelnicí a nádherně zachovalým romanským portálem „Zlatá brána“, který nese jméno podle své původní barvy. Brána chrámu otevírající cestu ze smrti do života, jak ukazují i plastiky lemující oblouk.

Inu Freiberg je perla, Drážďany jsou skvost, Chemnitz je kačátko, ale Berlín, to je něco úplně jiného…

Slavné pražské vily

Sobotní čekání jsem si zpříjemnila návštěvou knihkupectví, ve kterém mi padlo do oka 3. vydání knihy Slavné pražské vily. Nebyl to sice nejlevnější špás, ale přeci jen jedná se o pevnou vazbu s bohatou fotodokumentací...
Kniha, která je výstupem dlouhodobějšího projektu (zahrnující nejen pražské skvosty) přibližuje známé i méně známé vily hlavního města od baroka po současnost.
Už se těším na realizaci raději časově neomezeného předsevzetí, všechny obejít.

Velmi modré oči

Během posledního měsíce už druhá žensky černošská knížka, která se mi dostala do ruky. Po Barvě nachu další příběh o smutném dětství, příběh snu o štěstí za reality více než drsné...
O tom jak život jedince často určuje to, jak ho vidí ostatní.
O slabosti, která slabochy vede ke krutosti, o utrpení, ze kterého je nejsnadnější cestou únik. Happyend se nekoná...
"Co je s tvýma očima?"
"Chtěla bych je modré." Mydlík našpulil rty a pohladil si jazykem zlatou plombu. Napadlo ho, že je to jedna z nejfanatičtějších a zároveň nejlogičtějších žádostí, jaké kdy slyšel. Ta malá ošklivá holčička přišla žádat o krásu.

Toni Morrison, české vydání z roku 1995.

Malé odvahy

Překonání sama sebe může mít různé podoby. Nevím jak vám, ale mě se pod tímto souslovím většinou vybaví něco ne úplně příjemného, avšak zdravého, prospěšného, užitečného apod.
Něco trochu připomínající Foglarovo "Letos poprvé" (jsem se koupal ve studené vodě, cvičil při otevřeném okně …).
Když jsem včera dopíjela poslední doušek horké čokolády, napadlo mě, jaká jsou moje malá (ale zásadní;-)překonání v průběhu zhruba deseti let, a přišla jsem na následující:
Dnes poprvé jsem se prošla Brnem, aniž bych si nervózně sundala náušnice delší než 3 centimetry
Dnes poprvé jsem se odvážila zkontrolovat si vařící rýži v kolejní kuchyňce, i když zde byli přítomni cizí lidé
Dnes poprvé jsem nevyběhla z obchodu, když se mě prodavačka zeptala: "Co si přejete?" a já byla jen na "čumendě"
Dnes poprvé jsem zašla sama do kavárny číst si knížku – 15. 01. 2008
Při vzpomínání na některá ta úsměvná překonání jsem si uvědomila, že jejich realizace bývá mnohdy docela příjemná. A často dodá odvahu i k větším věcem.
Jaké by byly ty Vaše?

Kuchařky

Aby bylo jasno od začátku, na mysli mám ty knížky plné receptů s uhmatanými a leckdy i umaštěnými okraji. Dříve rozhodně nepatřily mezi tituly po kterých bych se pídila v knihkupectvích. Asi jsem se trochu styděla přiznat, že mě baví něco tak "přízemního" jako vaření, a tak jsem se při svých začátečnických kreacích doptávala na vyzkoušené fígle ostatních nebo později spoléhala na bleskovou inspiraci na webu.
I teď, když už připustím, že práce s vařečkou je jedna z mála domácích aktivit, které mě baví, v obchodě s knížkami nemířím k titulům o vaření. Proto mi Kuchařka pro dceru padla do oka díky internetovému bistru. Líbil se mi milý styl autorky, které zdá se záleží na těch, pro které své dobroty chystá. A s ostatními se o ně podělí s radostí. Ta je znát právě i z knížky, která se objevila pod stromkem. A tak jsem letošní vánoce zabořila nos do stránek a objevovala: bramborovou etudu, etudu pro mlsný jazýček, etudu o návštěvě přes noc… Možná naštěstí pro naše tělesné schránky se mi na realizaci příliš času nedostává…
"Na pravidelné večeři obnášející rohlík s vlašským salátem byste nemohli přežít ani studentský život, natož ten rodinný. Ale protože ani teplé večeře nejsou zárukou spokojeného manželství, občas neuškodí usnadnit si život a práci v kuchyni a naservírovat pečivo. Tedy snad raději pečivo s něčím."

Cejch

Zdeněk Šmíd vypráví příběh o převážně německých obyvatelích jedné krušnohorské vesnice napříč časem dvacátého století.
Kniha o tom, jak velké dějiny mávají s obyčejnými lidmi, kteří si všechny jejich důsledky musí protrpět sami. O tom, že má li člověk rád krajinu, kde vyrůstal (ať je jakkoli bídná), bude k ní, ať chce nebo ne, připoután po celý život.

"Před sběrným táborem čekaly dlouhé řady venkovanů, že je stráže nestačily do večera prošacovat, děti plakaly. Nezapomeň, že ti to tu všechno patří, hučel děda do chlapečka, dobře si to všechno prohlídni, jednou si pro to přijdeš, vyženeš zloděje země, všechny postřílíš, syčel ten až dosud zcela apolitický stařeček chlapci do obličeje, protože z celého života, který tu zanechal, si směl odnést jenom třicet kilogramů a věděl, že jak cekne, dostane přes hubu a vezmou mu i těch třicet kilo,ba nebyl si ani jist, zda ho ještě nezabijou, už věděl o nešťastné vesnici v Doupovských horách, kde hořeli Němci jako pochodně, připoutáni k ovocným stromům ve vlastních zahradách, žádní esesáci, hospodáři."